Kostel v Přečáplech

Kostel v Přečáplech, měl původně státi na úpatí kopce. Však při stavbě událo se toto. Co postavilo se přes den, do rána bylo přeneseno jakýmsi tajemným koněm na kopec. To dělo se po několik dní a nocí, natož se farníci dohodli, že kostel svůj vystaví si právě tam, kde přízrak koně si usmyslel, to prý že vůle Boží.

obrázek pochází www.heimatkreis-komotau.de
Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kostel v Přečáplech

Brautbett – Nevěstina sklála nad Mariánskou

V dávných dobách stával nad dnešní Mariánskou překrásný zámek. Jeho pán zmizel někde ve víru času, a tak zde žila pouze paní se svou dcerou. Její krása a bohatství její matky byly známy do širokých dálav a o nápadníky proto neměla nouzi. Ona však tajně milovala rytíře ze sousedství a ostatní vytrvale odmítala. Její matka však o nějakém chudákovi, byť rodem urozenému, nechtěla ani slyšet. Dcera si však postavila hlavu, a když jednou matka odjela, tajně se za svého vyvoleného zasnoubila. Její matka se po svém návratu vše dozvěděla a hrozně se rozzuřila. Nakonec ve vzteku nad dcerou vyslovila strašlivou kletbu: Ať sám Bůh její svatební lože změní ve skálu, jestliže se provdá proti vůli matky.

Dcera se však kletbě vysmála a dále připravovala svůj svatební den. Svatba byla okázalá a hosté se sjeli ze všech koutů celé země. Slavili bujaře, jen matka nevěsty seděla sama. Před půlnocí se novomanželé odebrali na lože a i ostatní pomalu zamířili do svých pokojů. S příchodem půlnoci se strhla bouře, kdy blesk stíhal blesk a zvuk hromu ani neustával. Vichřice lámala staleté stromy jako třísky a jejich kmeny pohazovala široko daleko jako pápěří.

Ráno byl zámek pryč. Jen na místě věže stála skála, podobající se vysoko nastlanému loži. Na vrcholu kamenné věže, přístupné jen ptákům, seděla mladá paní. Tonula v slzách a srdceryvně naříkala. Na vše ale bylo pozdě, kletba došla naplnění. Mnoho lidí se ji pokoušelo zachránit, ale každý opovážlivec za svou snahu zaplatil životem. Z hladké skály sklouzl a roztříštil se o její patu. Nakonec neposlušná a tvrdohlavá dcera zemřela hladem a její tělo posloužilo za potravu ptákům.

Miroslav Palfi, www.palfi.cz

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Brautbett – Nevěstina sklála nad Mariánskou

O zelenodolském černém psu

Pověst o zelenodolském černém psu
Saigerhütte -Grünthal

Na začátku 20. století vyprávěla řada starších obyvatel Zeleného Dolu následující historku: Okolo huti Kupferhammer v saském Grünthalu se pohyboval velký černý pes. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého; tento pes ale měl prý pouze dvě nohy. Napadal pracovníky hutě, kteří se vraceli domů, skákal jim po krku a nejednou překračoval hranici a pronásledoval lidi i v Čechách. Zajímavý byl fakt, že se tento pes objevoval vždy v době, kdy se v huti tavilo stříbro a napadal hlavně zaměstnance podezřelé z nepoctivosti. Proto se objevilo bizarní vysvětlení o původu psa: byl to prý převlečený úředník z huti, který chtěl tímto svérázným způsobem zabránit krádežím stříbra.

text: http://rangiroa.sweb.cz
foto: http://www.krusnohorsky.cz

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O zelenodolském černém psu

Uhlíř a Popovský kříž

U zaniklé vsi Pfaffengrün se tyčí Popovský Špičák, na jehož vrcholku se vypíná skalnatý ostroh, na kterém se tyčí kříž viditelný z celého podhůří. Tento kříž zde byl vztyčen jako poděkování za vítězství katolicismu nad reformací po Třicetileté válce. Pověst ale nabízí jiný důvod jeho existence.

Od samého počátku osídlení přímo pod vrcholkem žili uhlíři. Ti své uhlí prodávali hlavně do blízkého Jáchymova. S obyvateli Pfaffengrünu se moc nestýkali, ale vždy byli připraveni pomoct radou i skutkem. Poslední z nich zde žil na počátku 19. století. Ani on nebyl výjimkou. Často se stalo, že ho sousedé neviděli celé týdny. Byl samotářský podivín a rozuměl si spíše s přírodou než s lidmi. Díky tomu ale často při nemoci pomohl lékem nebo alespoň radou. Snad jeho samota a vědomí, že je posledním svého rodu, zapříčinila jeho náklonnost ke dnu lahve. Tato neřest se stala jeho zkázou.

Jednou v noci vesničany vzbudil hlas zvonku místní kapličky bijícího na poplach. Když se rozespalí vesničané seběhli, spatřily plameny šlehající vysoko nad Špičák. To hořela chalupa uhlíře. Když plameny opadly, obyvatelé obce mezi troskami nalezli i tělo uhlířovo. Brzy po pohřbu se začaly šířit i povídačky o pokladu, který měl uhlíř opatrovat. Koneckonců byl posledním z dlouhé řady výrobců uhlí a žil skromně, až asketicky. Tyto povídačky inspirovaly celou řadu hledačů pokladů, ale nikdy nikdo nic nenašel.

Až jednou, kdy při prudké bouřce blesk rozčísl starý dub rostoucí nedaleko trosek chalupy, nalezl jeden chasník kotel uschovaný pod jeho kořeny. Chtěl ho z úkrytu vytáhnout, ale nepohnul s ním ani o píď. Kotel byl pečlivě zabalený do staré kůže, a když ji chasník odhrnul, zjistil, že je plný stříbrných tolarů. Protože obyvatelé vesnice se o vše dělili, neponechal si svůj objev pro sebe. Vesničané s penězi moudře naložili a na znamení vděku a památky na uhlíře vztyčili na vrcholku kříž. Vždy, když dřevo zetlelo, byl kříž opraven a ve výročí smrti uhlíře docházel ke kříži kněz z Ostrova pomodlit se za jeho duši a požehnat krajině.

Miroslav Palfi, www.palfi.cz

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Uhlíř a Popovský kříž

Lípa na Mariánské

Naštěstí je tomu dávno, co byla Evropa zmítána válkami. Císař potřeboval mnoho vojáků a povolával je z celé země. Mezi nimi byl i Jiřík odněkud z nitra Čech. Rozloučil se tedy se svou matkou a rovněž i se svou milou Marií. Ta mu přísahala, že počká na jeho návrat a jinému se nezaslíbí. Léta míjela a po Jiřím jako by se zem slehla. Kdesi daleko byl nakonec uzavřen mír a vojáci, kteří měli to štěstí, se vraceli domů. Jen po Jiřím jako by se zem slehla. Šest dlouhých let ho Marie očekávala a vyhlížela. Její matka stále mluvila o tom, že Jiří padl nebo na ni zapomněl. Slíbila totiž její ruku bohatému sousedovi. Celý další rok matce odolávala, až nakonec na sklonku roku sedmého podlehla a souhlasila s veselkou. Jenže co čert nechtěl, hned následující jaro se cestou k městečku ubíral Jiří zpět domů. V cizině se zdržel, nechtěl předstoupit před svou vyvolenou s prázdnou kapsou. Proto po celý rok pilně pracoval a schraňoval groš ke groši. Jednak aby zabezpečil matku na stáří, jednak aby se svou Marií nestrádal. Večer konečně došel k matčině chaloupce a s láskou v srdci ji skrze okénko pozoroval při tkaní. Nakonec starou matku stiskl v náručí. Jeho radost se však změnila v zoufalství, když mu maminka sdělila, že Marie se s podzimem po marném čekání provdala.

Hned mu svět zhořkl. Přes úpěnlivé matčiny prosby jí oznámil, že z kraje hned ráno navždy odejde. Z lípy u domu bohatého souseda, který pojal Marii za manželku, si odřízl větev, ze které si přihotovil hůl a vyrazil. Chtěl dojít až do pohraničních hvozdů nad Jáchymovem, kde hodlal vést zbožný život po boku poustevníka Schneevogela. Dlouhé dny putoval na severozápad, až se přiblížil ke svému cíli. Již jen malý kousíček cesty mu chyběl, když zaslechl zvonit klekání. Proto ihned poklekl k modlitbě Anděl Páně. Uprostřed rozjímání byl však vyrušen zvuky zápasu, nářek a sténání. Ihned spěchal skrze křoví po hlase a kousek za křovím nalezl zraněného, krvácejícího z mnoha ran. Šlo o bohatého židovského kupce vracejícího se z Jáchymova do Hroznětína, kterého zde přepadli loupežníci. Jiří v klobouku donesl vodu na napití a vyčištění ran. Přes veškerou snahu však raněný vydechl naposled. Jiří poklekl, aby se pomodlil za spásu nesmrtelné duše a hotovil se k pohřbení nešťastníka.

Náhle se však z křoví vyhrnuli biřici městské stráže a obvinili Jiřího z vraždy. Přes jeho protesty jej spoutali a odvedli do Jáchymova. Zde v mučírně ve sklepeních radnice marně vysvětloval, jak vše bylo, nikdo mu neuvěřil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla. Další den zvuk umíráčku a dunění bubnu svolávalo zvědavce k popravě. Zpráva o vrahovi se rozletěla po celém městě a snad každý chtěl vidět spravedlivý trest na bezcitném vrahu. Však mu také davy zle spílaly a občas i kámen z davu vyletěl. Když však viděli pohledného mládence hledícího k nebi a opírajícího se zlomeně o lipovou hůl, málokteré ženské oko zůstalo suché a i chlapi začali pochybovat o světské spravedlnosti. Za mlčení davu smutný průvod dospěl na popraviště na Galgenbergu. Zde bylo Jiřímu umožněno po modlitbě s knězem naposledy promluvit a snad se i doznat a litovat.

Jiří však vykřikl, co mu hlas stačil, že umírá nevinen a jeho nevinu dosvědčí skrze jeho hůl samotný Bůh. S tím zarazil hůl do země a vydal se katu. Sotva ten dokončil své dílo, považte, stal se zázrak. Okolostojící spatřili, jak z hole vypučely výhonky a zelené lístečky. To sama nebesa dosvědčila Jiříkovu nevinu, přesně jak pravil. Zakrátko zde místo hole stál malý stromek. Lidé poklekli v posvátné úctě a pomodlili se za nespravedlivě zabitého. Lidé stromek opatrně vyjmuli ze země a donesli ho poustevníkovi na Sorg, kam Jiří původně směřoval. Poustevník stromek zasadil a pečlivě se o něj staral. Během času zde vyrostla mohutná lípa, která se stala pramáti všech lip na Maria-Sorgu, kde dávaly stín poutníků do zdejšího kláštera. Tak památka na nespravedlivě odsouzeného Jiříka přežila staletí až do naší doby.

Miroslav Palfi, www.palfi.cz

zpět

 

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Lípa na Mariánské

„Wssudy lide, w Chomutowie Niemczy“

„Wssudy lide, w Chomutowie Niemczy“

Přísloví toto vzalo původ v době, kdy řád německých rytířů se stal pánem města, v němž se usadilo mnoho Němců z Míšně. Novým osadníkům bylo uděleno právo, které nemělo žádné jiné město v celých Čechách: aby sporné záležitosti měšťanů vyřizovány byly v Chomutově jedině Německy.

A chomutovští měšťané nejen byli dobrými Němci, nýbrž i fanatickými katolíky. Netrpěli ve zdech města žádného husitského kacíře, ba upálili tři husitské kazatele, z nichž jeden se jmenoval Hromádka z Jistebnice. Za tento ukrutný čin, jakož i za posměch a nadávky Mistru Janu Husovi, kterými ženy a dítky přivítaly husity, město záhy na to obléhajíc, dal Jan Žižka po dobytí města (16. dubna 1421) obyvatelstvo až na skrovné zbytky pobíti a město vypáliti.

Jen historická poznámka, Petr Hromádka z Jistebnice, husitský kněz a hejtman byl upálen ve vzdálené Chrudimi 6. Února 1421 na místním rynku. Nikoli tedy v Chomutově. 

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem „Wssudy lide, w Chomutowie Niemczy“