O ženě, která s novorozencem umrzla na Štědrý den.

Ze zpráv očitých svědků se pouze dovídáme, že žena přišla od „Weißen Hirschen“ a na krátkou chvíli se snažila najít útočiště v Martinském kostele; zřejmě zima a hlad ji vyhnaly z oblasti, kde se nacházelo několik menších domků, neboť zde se nedalo čekat příliš velké pomoci. Bylo teprve brzké odpoledne, ale sněhová bouře předstírala již pozdní večer, když se žena připravovala, že se vydá proti bouři k „Hof“ (pozdější hostinec „Stadt Leipzig“) a předklonila se, aby se jí lépe šlo. Unavené tělo ale stále častěji vypovídalo službu, a neutuchající brodění se hlubokým sněhem neustále ženě užíralo na jejích oslabených silách. Už už chtěla zoufalá žena padnout do hlubokého sněhu, když tu se mezi vichřicí objevilo světýlko. Bůh má tedy přeci jen slitování! Náhle žena nabrala nový dech, velice obtížně se vydala západním směrem co nejkratší cestou k domovním dveřím a s posledními silami se zavěsila na tažné zařízení zvonku, jehož pronikavý tón prořízl ticho. Co se stalo poté, zůstane navždy hrůznou kapitolou lidského šílenství. Zřejmě žena ještě dokázala vstoupit do chladné chodby domu za podpory soucitné děvečky, když v tu chvíli se ozval pánovitý hlas. A i když děvečka prosila o slitování pro matku i dítě, paní domů litovala pouze toho, že byla narušena vánoční nálada kvůli takovéto lůze a nechala tuto zatracenou žebrající ženskou včetně jejího bastarda vyhodit na mráz. Děvečka se tohoto příkazu zděsila a její paní jí jen na to vztekle odvětila, že takovýto žebráci jsou již na zimu navyklí a jen tak nezahynou. Když děvečka i přes zákaz se pokusila žebrající ženu s jejím dítětem přeci jenom tajně v domě schovat, protože byla zdrcena takovou dávkou bezcitnosti, byla již žena vyhozena do temnoty a zimy noci. Ale již jen několik kroků dokázala žena třesoucí se tělo posunout a poté klesla do kyprého sněhu, v objetí blahodárné mdloby. A zatímco se ve slavnostně osvětleném domě zpívaly vánoční koledy a hodovalo se u prostřeného stolu, necelých dvacet metrů odsud vydechla chudá žena svou umučenou duši naposledy a na studené hrudi své matky umrzlo i nevinné děťátko. Když se paní domů spolu se svým služebnictvem chystala jít na půlnoční mši, byla nalezena mrtvá matka se svým dítětem a oba byli přeneseni do domu nemilosrdné paní. Poté co děvečka poznala v mrtvé onu ženu, která byla tak nemilosrdně vykázána z prahu domu, tak se zhroutila i hrdá paní domů s pomateným výkřikem vedle obou mrtvých těl. Po několik měsíců jí držela nervová horečka na nemocničním lůžku, ze které jí mohla vysvobodit snad jen smrt. Několik málo hodin, kdy byla nemocná při plném vědomí a svědomí, využila nemocná k tomu, aby se připravila na onen svět. Z poslední vůle nechala založit nadaci na postavení kaple přesně na onom místě, kde hladová žena se svým dítětem umrzla, zároveň z nadace byly vyčleněny peníze pro dobročinné účely, mladý kaplan Wilfling získal roční dávku ve výši 25 fl, aby se každý rok ve výročí úmrtí zůstavitelky modlil za její duši, předříkávající modlitbu dostala ročně 10 fl za to, že bude předříkávat otčenáš za zemřelou. V domě majitelky se pak ovšem 2 x týdně vařily teplé polévky a rozdávaly se chudině. Jak byl tento zločin v nebi ohodnocen? Litovala tato tvrdá žena vůbec svůj přečin? V každém případě v den výročí smrti žebrající ženy a jejího dítěte objevila se u postele kajícnice zářivá postava ženy s dítětem v náručí a se svítivou korunou na hlavě, podívala se smutně na kajícnici a řekla: „Proč, ó proč jsi jen byla tak tvrdá?“ Kronika již nezaznamenává, že kajícnice zemřela ještě v ten den nebo až krátce nato. Ale tvrdí se, že postava ženy, v níž jedni viděli umřelou žebrající ženu s jejím dítětem, či jiní dokonce v ní poznali samotnou matku boží, se v domě objevuje každý rok na výročí úmrtí této žebrající ženy. Usuzovalo se z toho, že činy bohatých jsou potrestány nemocemi a předčasnou smrtí, i když se svůj zločin snaží ulehčit výstavbou kaple a kajícných modliteb, dobročinností a duchovní přímluvou. A protože se nevědělo, zda zjevení je žebračka či matka boží, tak se jí říkalo podle její zářící koruny jen „Die goldene Krone = zlatá koruna“ nebo také v lidové mluvě : „Da goldna Koruna“. Kdy byla naposledy viděna, není známo. Podle jiné verze žebračka své dítě porodila až po vyhnání z domu a nakonec našla i se svým novorozeňátkem smrt umrznutím.

Jak studuji ony mapy, napadá mě dnešní Martinská kaple hřbitovní. Že by se jednalo o dřevěného předchůdce této kaple, kterou po století a ve stavbě kamenné jažto sv. Martinovi zasvětili Vejprtští havíři?

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O ženě, která s novorozencem umrzla na Štědrý den.

Železný kříž

Za starých dob žil ve Vejprtech vážený a bohatý muž jménem Spindler. Působil také v úřadu rychtáře. V blízkosti hostince „Zur blauen Katze“ vlastnil veliký statek. Tento hostinec dostal jméno „U Spindlerova statku“, ovšem v lidové mluvě se stále jen říkalo „Die Katz“. Spindler se vyznačoval svou vášnivou nábožností a tak nechal na obrubní zeď postavit vysoký železný kříž, všichni kteří po té procházeli kolem, prokazovali kříži náležitou úctu. Později se ovšem pobožnost a to zejména u mužů začala vytrácet, a mnozí procházeli kolem kříže, aniž by sejmuli klobouk z hlavy. V tom okamžiku se přiřítil rytíř bez hlavy a okamžitě srazil muži klobouk z hlavy. Když se to několikrát opakovalo, neodvážil se již nikdo projít kolem kříže, aniž by projevil svou úctu. Nakonec lidé přišli na myšlenku, že kříž ukradnou a někde ho zahrabou. Několik srdnatých mužů se odhodlalo a provedlo zamýšlený plán, a od té doby nebyl již bezhlavý rytíř nikdy viděn.

Sepsáno dle textu Karla Köstlera.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Železný kříž

Nemocná žena

Zhruba před sto lety žil ve Vejprtech drobný sedlák, který byl tak krkavý, že požadoval po své ženě jídlo, ale nikdy jí nedal na ně peníze či něco podobné ho. Chudák jeho žena si už jednoho dne nevěděla rady a tak se nakonec vydala na vlastní bramborové políčko, aby zde nakopala nějaké brambory a tudíž v poledne mohla svému manželovi dát něco k jídlu. Protože kdyby mu nedala nic jídlu, vedlo by se jí velice zle. Muž brambory dojedl a nezeptal se, zda jeho žena brambory koupila, nebo je vzala z jeho pole. Žena proto tímto způsobem častěji začala brambory z jejich pole vybírat. Jednoho dne ale dorazil krkavý sedlák domů, celý vzteky bez sebe, a ptal se ženy, zda brambory bere z jejich pole. Aby předešla hrozné hádce, tak řekla: „Ne, nebyla jsem na poli pro žádné brambory.“ Tu se rozhořčený muž rozhodl. „Já tomu zloději ukážu! Jak to stojí v sedmé knize Mojžíšově.“ Tato kniha byla totiž to jediné, co si vybral jako jediné pro duchovní povznesení. Vzal pytel a šel s ním na bramborové pole. Zde dal do pytle vlhkou zeminu s dobře viditelnými otisky stop údajného zloděje brambor a tento pytel pak pověsil doma do komína. Přitom mumlal zvláštní modlitby a vyslovil hrozivá přání.

O několik dní později počala jinak dříve velice zdatná žena marodit. Brzy na to si musela dokonce i lehnout do postele a co nevidět na to začala dokonce umírat. V tom dostal krkavý sedlák strach a zeptal se své smrtelně nemocné ženy, zda má něco na svědomí s čím by se chtěla svěřit. Až nyní se žena, tváří v tvář smrti přiznala, že chodila krást brambory na vlastní pole. Jako divý vyrazil muž a vytrhl pytel s obsahem z komína a opět se vrátil do jizby. Slabým hlasem pak řekla žena svému muži, že ji svou krkavostí tak mučil, že je ráda, že může nyní zemřít. To jejího muže zasáhlo u srdce a přísahal jí, že se od nynějška změní. Také se jí přiznal k tomu, co provedl s pytlem, který pověsil do komína a že by na základě zaříkávadla, které uskutečnil, měla umřít, pokud by se mu včas nepřiznala. Teď ale zase bude zdravá. Stejně jak rychle začínala žena být čím dál více nemocná, stejně rychle se začínala i uzdravovat a její společný život s manželem byl od té doby mnohem lepší.

Jen někteří lidé dokáží docílit svého se sedmou knihou Mojžíšovou.

Sepsáno dle textů Karla Waltera Schmidla.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nemocná žena

Vrány ve světnici

Zhruba před 75 lety strašila sedmá kniha Mojžíšova také v hlavách obyvatel Vejprt a vznikaly různé pověsti a tajuplné historky. Jakýsi sedlák z Vejprt tuto knihu taktéž vlastnil a každou volnou chvilku si v ní četl. Jeho synovec, bystrý hošík, dával vždy dobrý pozor, kam strýc knihu odkládá, aby se v knize taktéž něco dozvěděl. Často pak přišel sedlák domů a načapal svého synovce, jak si v knize četl. Strašným způsobem mu pak vyhuboval. Jednoho dne musel sedlák na delší dobu odcestovat z domova a toho samozřejmě chlapec využil. Našel onu „čarodějnou knihu“ a četl si v ní, až se dostal na určité místo – a v tom se v místnosti objevila nejprve jedna vrána, potom tam byly dvě a postupně jich přilétalo čím dál více, až jich nakonec bylo šest vran. Všude po celé jizbě posedávaly a poskakovaly vrány a povážlivě klovaly chlapce do nohou. Strachy mu vstaly vlasy na hlavě a nedokázal se ani zvednout ze židle. V tom se objevil strýc ve světnici. „To jsem si mohl myslet, ty uličníku!“ volal, chytil svého synovce za límec a vyhodil ho ven dveřmi. Načež se sedlák posadil ke knize a četl na místě, které sem přivolalo vrány a to pozpátku. Tak se stalo, že vrány stejně jako se objevily, zase zmizely.

Sepsáno dle textů Karla Waltera Schmidla.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vrány ve světnici

Sedmá kniha Mojžíšova

Kdysi se měla ve velkém kostele sv. Anny v Annabergu nacházet na jakémsi místě sedmá kniha Mojžíšova, která měla být uvázána v řetězech. Řetězy uvázané na člověku znamenají zbavení svobody člověka. Proto může být kniha, uvázaná v řetězech, také symbolem, že obsah této knihy je před lidmi uzavřen. Každý rozumný člověk, znaje obsah této knihy, jistě výše uvedený krok uvítal, kdyby ovšem kniha v dnešní době nebyla kniha v tisícerých exemplářích rozšířena mezi lidem. Zdá se ovšem, že kniha již, v období moderní vědy, poztrácela svoji moc. Ještě na přelomu století se ale za dlouhých večerů vyprávěly příběhy ze sedmé knihy Mojžíšovi. Nejen dětem, ale i dospělým při „citaci ďábla“ naskakovala husí kůže po těle. Spiklenci se scházeli v noci; předříkávač odříkal zaříkávací formuli a přesně o půlnoci se přiřítil komínem za doprovodu hřmotu sám Satan. Hui! Vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, obličeje se pitvořily strachem. Běda, když předříkávač nedokázal stejně rychle přeříkat modlitbu pozpátku, ďábel pak zakroutil všem krkem! Potomci před lety zemřelého muže X z Vejprt, jako již starší lidé, vyprávěli následující historku: Jmenovaný muž měl ve své zahradě řadu hezkých stromečků, které jednoho rána našel ležet na zahradě a byli odříznuty nějakým ostrým nožem. V tehdejší době žil v Crottendorfu v Sasku jakýsi muž, který měl být schopen nějakou svojí vlastní metodou zjistit pachatele. K tomuto muži se X. vydal a vyprávěl mu své neštěstí se stromky. Muž mu řekl, že má do zanechaných pachatelových stop, které na zahradě najde, natlouci hřebíky. Ovšem pokud to neudělá, potom se do čtrnácti dnů stane cosi podivného. Pan X. šel domů a řekl o této záležitosti své ženě. Oba byli velice nábožensky založení a velice o všem přemýšleli a nakonec muž do nalezených stop žádné hřebíky nezatloukl. Za čtrnáct dní se zčistajasna objevil u pana X. mužíček z Crottendorfu a křičel na něj: „Proč jste neučinil to, co jsem vám nařídil? Kolik úsilí mě to stálo a vy jste mě nechal na holičkách!“ Trvalo velice dlouho, než se mužíček uklidnil a vysvětlil, že pokud by pan X. natloukl hřebíky do stop, pak by pachatele tak rozbolely nohy, že by začal kulhat a hned by byl k poznání. Nu a právě takové recepty se nacházejí v sedmé knize Mojžíšově.

Sepsáno dle textů Karla Waltera Schmidla.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sedmá kniha Mojžíšova

Loupežnická hospoda u hraničního průsmyku

Tam, kde byl později vybudován Blechhammer, ještě předtím, než-li mohly být Vejprty označeny vůbec jako obec, stálo dle staré pověsti přístřeší, které bylo využíváno především povozníky se solí a formany k přepřažení před překonáním příkrých cest do Čech nebo Saska. Používali ho také formani a vandrovníci k přespání. Jenže majitelem tohoto přístřeší měl být zlý bandita Artur Wolfgang Vogelsang. Cizinci, kteří zde přenocovali a u kterých bylo možno předpokládat, že u sebe mají velkou hotovost, se znenadání propadli padacími dveřmi do hladomorny a tak přišli bídně o svůj život.

Hostinský se pak vždy velice ochotně ujal jejich hotovosti. Jeden vandrovník z míšeňské oblasti, byl včas jakousi čestnou děvečkou varován a tajně utekl do blízké Kadaně, kde podal udání. Hostinec pak obklíčili vojáci, zapálili ho a nechali ho zcela vyhořet. Je také možné, že namísto do Kadaně běžel vandrovník jen do Přísečnice, kde se rovněž nacházelo vojsko.

Tuto pověst zpracoval Franz Roshcer jako divadelní hru „Die Herberge am Grenzpaß – Ubytovna u hraničního průsmyku“.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Loupežnická hospoda u hraničního průsmyku

Červený Hohensteiner

Hohenstein – Vysoký kámen je skála vyčnívající u Nového Zvolání. Kvůli krásnému rozhledu na západ a sever až hluboko do Saska bylo toto místo velice oblíbeno a navštěvováno pocestnými a lidmi na procházce. Na jeho plošině bylo možno nalézti „Denkmal der Freundschaft = pomník přátelství“ a do jeho zbylých zdí zde bylo možno vyrýt své vlastní značky. Jednou za pět let, mezi polednem a jednou hodinou odpoledne, bylo možné na této skále vidět čas od času sedícího mužíčka s dlouhým červeným vousem a v červeném oblečení. To byl Hohensteiner. Nikdo ho nikdy neoslovil a kdokoliv ho uviděl, tak rychle a zděšeně utíkal, protože mužíček ze sebe vydával zlověstné vrčení. To znělo jako vrčení bojujícího kocoura. Červený Hohensteiner ale jen čekal na svoje vysvobození, které mohlo přijít pouze od nějakého nebojácného děvčete, které by ho odvážně oslovilo.

Sepsáno dle textů Eduarda Hegera a Johanna Lienerta.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Červený Hohensteiner

Skřítek Husnknupmannl

 Ještě na přelomu století strašil „Husnknupmannl“ (Hosenknopfmännlein = mužíček kalhotového knoflíku?) v hlavách dospělých a hlavně dětí v nejspodnější městské části Grund. Jako jediný důkaz ke vzniku této lidové pověsti mohu uvést jen toto: tehdy, někdy jednou až dvakrát týdně, se večer kolem jedenácté hodiny v místě, kde se nachází „DreiBrü der Stollen = štola tří bratří“, objevovala lucernička, která se posouvala přes hromadu sutin až k Drexlově louce a tam zmizela. A právě to byl „Husnknupmannl“. Z domu č. 318 v Blechhammer ulici (Bittersmann Karl, později spáleniště), kde jsme bydleli, jsme my děti často čekaly a pozorovaly se strachem široce rozevřenýma očima a přitisknutými obličeji na okno, abychom se podívaly na tajemnou lucerničku. V posteli jsme si přitáhly kolena až k bradě, aby nám ani špičička nohy nekoukala zpod peřiny, neboť by nás za ni mohl mužíček tahat. Ráno jsme se probouzely z hrozivých snů, které nám bručely v hlavě. K této lucerně si lidová fantazie přimalovala další dobrodružné postavy a události. Jednou šlo deset dětí na borůvky, a v tom jedno z dětí začalo křičet: „Tam nahoře sedí Husnknupmannl!“ Hlava nehlava, všichni odtamtud začaly utíkat. Zřejmě se jednalo o neškodnou veverku, která tam někde seděla, ale dětské nervy byly neustálými povídačkami tak rozjitřené, že všude viděly tohoto mužíka. S lucernou to možná bylo tak, že tento trik používali někteří pašeráci, aby nebyli odhaleni a zatímco se všichni soustředili na lucerničku, dokonce i celníci, oni zatím mohli nerušeně opodál pašovat zboží. Protože v tehdejší době bylo jenom velice málo lidí, kteří mohli svým dětem pořídit sáňky, lyže tehdy téměř vůbec neexistovaly, nezbývalo dětem nic jiného, nežli se v zimě bavit pouhým klouzáním. Protože se tím ovšem velice opotřebovávaly podrážky a rodiče museli počítat s každým krejcarem, tak svým dětem neustále říkali: „Děti, zůstaňte doma, venku je Husnknupmannl!“ Po této výhrůžce děti většinou zůstávaly bez protestu doma. Také při domácích pracích, ke kterým byly děti velice často vedeny, byl „Husnknupmannl“ i když nikdy nebyl viděn, velice vítaným popoháněčem pro rodiče. Jak rychle se zašívaly knoflíky, když matka vyprávěla zase nějakou novinku o mužíčkovi. Často se vrhaly bojácné pohledy, zda mužíček nestojí někomu za zády, když se večer u světla petrolejové lampy všichni sešli u stolu a pracovali.

Karl Köstler vyprávěl tuto pověst následně: Před mnohými a mnohými lety byly Vejprty jen velice řídce obydleny, a tam kde se dnes nachází město, tam se tehdy rozprostíraly pouze hluboké lesy. Ale když se postupem času ve Vejprtech zabydlovalo čím dál více lidí, musel být les vykácen, aby se získalo místo pro nové budovy. Byl také zbudován plavební příkop, který vedl z Vejprt až do Annabergu. Podél tohoto příkopu se čas od času objevovalo světýlko, které se pohybovalo od Fickerova mlýna až k tzv. Wellerhäusern a zase zpátky. Rozpustilý lidé na světýlko volali: „Pojď, Hosenknopfmann, a zapal mi světýlko“. Jakmile ovšem pokřik dozníval, tak dostal drzý pokřikující pěknou ránu do hlavy. Proto se světýlko začalo škádlit jen poblíž nějakého domu, kam se mohli rozpustilci rychle schovat. Když se jim povedlo, ihned poté, co vykřikli své pořekadlo, zabouchnout domovní dveře, tak byli ušetřeni rány do hlavy. Jakmile se ukončil provoz kanálu a příkop byl zasypán, nebylo světýlko již nikdy vidět.

Sepsáno dle textu Karla Waltera Schmidla.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Skřítek Husnknupmannl

Bludičky

Dnes se již ví, že některé plyny, které unikají z půdy, se při styku se vzduchem samy vznítí. Platí to zejména u fosforu, který pak hoří bílým plamenem. Při příměsi jiných plynů se pak tyto plamínky rozličně zabarvují. Pohyb tzv. bludiček se potom vysvětluje následovně. Bažina má různé trhliny, ze kterých se plyny dostávají na povrch ve formě bublin. Jakmile nějaká bublina plynu praskne, okamžitě dojde ke vzplanutí plynu, který zase okamžitě skončí. Takže se při tancování bludiček nejedná o jedno jediné vzplanutí, ale o celou řadu vzplanutí, které odpovídá postupu trhliny. Lidskému oku se toto jeví pak jako souvislý pohyb jednoho plamínku. Bludičku si lidé představují jako škodolibého skřítka, který vede lidi v noci a v mlze do bažiny nebo vody, nebo jim provádí jakoukoliv jinou škodolibost. Každé místo má svou vlastní bludičku a svojí vlastní pověst a báji o ní. Vejprtské bludičky nepatřily zrovna k těm nejdobrosrdečnějším. Na Floßgraben, vedoucí do Annabergu, se velice často objevovala bludička a pokoušela lidi, povětšinou zmožené pivem, či jinou pochutinou, kteří se na cestě objevili. Jeden takovýto „rozpustilý“ člověk prý dostal takovou ránu do hlavy, až se mu zatmělo. Samozřejmě, že od bludičky. Vedoucí roli držela prý „Stolzenhainer“ bludička. Opilým lidem se prý objevovala velice často. Jeden podnapilý obyvatel ze Stolzenhainer na bludičku volal, vzápětí ale pocítil strašnou tíhu na rameni, která se ho pak držela ještě tři dny, a muž pak nakonec zemřel. Pokorné a vděčné lidi ovšem „Stolzenhainer“ bludička občas zavedla domů. Jedné ženě se této pozornosti dostalo a žena pak řekla bludičce: „Zaplať panu bohu!“. Byla to škoda, protože kdyby řekla: „Tisíckrát zaplať panu bohu!“, mohla tak vysvobodit nějakou chudou duši.

V okolí Vejprt, na vlhké a hraničním potokem promáčené lesní mýtině, se objevil jakýsi pašerák, který se neustále vychloubal, že nezná pocit strachu. Najednou uviděl bludičku, ale pašerák si myslel, že asi vidí nějakého muže. Jenže brzo zjistil, že to je jen světýlko, které se k němu neustále přibližovalo. Pašerák zůstal stát a také ohnivé zjevení učinilo totéž. Jakmile se pašerák pohnul, světlo opakovalo pohyb po něm. Když se pak pašerák dostal až k okraji lesa, světýlko ho přestalo pronásledovat. Pašerák tak dostal výstrahu, aby zanechal svého protiprávního jednání, což prý také učinil.

sepsáno dle textů Paula Simona

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bludičky

Sláma u Černé skály

Starý Neubertl sedí na lavici u pece, plní si svou fajku a bezděčně před sebe civí. Jo, to tehdy byla velice zvláštní věc. Dnes mi to připadá, jako kdyby se mi to všechno jenom zdálo. Zdlouhavě vytahuje z kapsy krabičku se zápalkami, zapaluje sirku, přidrží ji u plně nacpané fajfky a vyfukuje mohutná mračna kouře do jizby. Bez dalších okolků začíná vypravovat. Takže, ty bys rád věděl, co se to tehdy stalo s kupou slámy v blízkosti Černé skály? Bylo to několik let před válkou, když jsem já a můj bratr mýtil soušky v obecním lese. Celý den jsme dřeli a teplé podzimní slunce nám k tomu vydatně přitápělo. Můj bratr se již vzdálil, zatímco já jsem chtěl ještě vymítit nějakou soušku. Poté co se mi to podařilo, vzal jsem si svojí sekeru a vydal jsem se na cestu domů. Když jsem došel na lesní cestu, která vedla od Černé skály k Jöhstädter ulici, uviděl jsem najednou na cestě ležet velikou kupu. Z dálky to vypadalo jako veliká kopa z větví, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že se jednalo o slámu. Uprostřed kopy byla díra, a já jsem si myslel, že se uvnitř ukryl člověk, který by mohl mít u sebe nějakou střelnou zbraň a mohl by klidně i střílet. Vylekal jsem se. Proto jsem ustoupil stranou a prohlížel jsem si tuto zvláštní kopu. Jednalo se o čerstvě sklizený oves, který byl poskládán zralými klasy ven a to zhruba do výše 2 metrů. Protože se tehdy vysoký les rozprostíral až k cestě, vyřízl jsem na znamení u nejbližšího stromu kousek kůry. Potom jsem běžel, co jsem stačil domů a vyzvedl jsem svého bratra, který se právě chystal sníst svou večeři. „Pojď se mnou“, volal jsem na něho, „tam je na cestě kopa ovsa, to musíš vidět!“ „Kde by se vzal uprostřed lesa oves! To přeci není možné!“ volal můj bratr. Mezitím se setmělo, a rychlými kroky jsme se blížili k určenému místu. Jakmile jsme tam ale dorazili, zůstal jsem tiše stát, jako kdyby do mě praštilo. Nic, ale ani kousek slámy nebylo vidět z celé té kopy. Ukázal jsem svému bratrovi znamení, které jsem si na místě udělal, ale nic nepomohlo, protože zde nebylo ani památky po žádném zrníčku, vypadalo to tak, že lžu. Protože jsem z toho byl celý zoufalý, měl můj bratr se mnou soucit a věřil mi, že jsem tu slámu skutečně viděl. Jeho duch byl ale osvícen a jako prorok zvolal: „ O ty potřeštěný osle! Kdybys byl alespoň trošku chytrý a vzal si alespoň jeden svazeček té slámy, byl bys teď velice bohatý. Zde na tomto místě je zahrabaný poklad. Takové poklady se jednou za sto let zjevují v nějaké podobě na povrchu země, a jenom některým lidem je určeno štěstí, aby mohli takový poklad vyzvednout. Tys byl jedním z těch šťastných a díky své hlouposti jsi svoje štěstí promarnil. Stoh by se proměnil v zlato, pokud by ses ho dotkl rukou. Podívej!“ volal můj bratr, „od Blechhammeru vede nahoru až k Černé skále podzemní chodba; touto cestou dostávali zloději poklady, které ukradli pocestným, do starého zbořeného hradu. Je zcela možné, že na tomto místě se někde v hloubce nachází vchod do nějaké tajné místnosti, kam byly přesunuty všechny cennosti ještě před zničením hradu.“ Jako opilý jsem šel domů vedle svého bratra. Jen jednou za život jsem měl tu možnost stát se bohatým, a tuto možnost jsem díky své hlouposti promarnil. Za to jsem se musel část svého života trápit a zůstal jsem chudý jako kostelní myš.

 

Sepsáno dle Karla Waltera Schmidla

Černá skála byla kdysi korunována zámkem loupeživého rytíře; odsud vedla tajná podzemní chodba až do sklepa loupežnické hospody, což mělo být jakousi únikovou cestou. Důkaz ovšem o tomto pověstném zámku loupeživého rytíře nelze nikde nalézt.

Zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sláma u Černé skály