Pověst o vzniku Mariánské

V dobách, kdy v Krušných horách převládalo protestantství, žila v Jáchymově velmi zbožná katolická dívka. Ta měla dva bratry. Oba však byli protestanti. Protestanti se tehdy katolíkům vysmívali a neuznávali Pannu Marii. Tato dívka se každý den modlila k obrazu Panny Marie, který si pověsila na zeď. Jednoho dne požádala bratra, zda by jí pod obrazem vyrobil klekátko. Bratr-protestant se rozčilil, přinesl žebřík, vylezl na něj a obraz otočil a přibil tváří ke stěně. Hřeby protkly čelo světice. Pak se bratr spokojeně rozchechtal, přičemž uklouzl ze žebříku, spadl a byl na místě mrtev. Mladší z bratrů nebyl tak prudké povahy a později obraz schoval tak, aby ho sestra nenašla a nemohla se k němu modlit. Poté dům prodal a i se sestrou se z Jáchymova odstěhoval. Jejich dům koupil soused – katolík a ten nalezl obraz Panny Marie v kurníku. Díry v čele světice ho znervózňovaly tak, že obraz vzal a odnesl jej západně od Jáchymova, do míst, kde právě vznikalo významné poutní místo. Tam obraz vděčně přijali, umístili ho nad oltář a začali šířit tuto pověst. Poutní místo pak nazvali Maria Sorg.

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pověst o vzniku Mariánské

Bílá skála

Před mnoha lety pásl podél Limnického potoka své stádo malý pasáček z nejdeckého statku. Na jedné louce pod Peindlem si hoch utrhl několik květin a ozdobil jimi svůj klobouk. Vůbec netušil, že se mu poštěstilo utrhnout i zázračnou květinu, která ukazuje cestu k pokladům. Když došel se stádem k Bílé skále, dopřál si chvíli oddechu, usedl a opřel se o skálu. Ta se náhle k jeho úžasu otevřela a pasáček stanul uprostřed krásného sálu přeplněného zlatem, stříbrem a klenoty  z drahých kamenů. Před ním seděla bíle oděná žena, která v rukou držela košili, na níž udělala každý rok jen 1 steh. U jejích nohou ležel černý pudl a opodál stála truhla plná zlata. Jinoch bez bázně přikočil blíže a odložil si svůj klobouk na stůl. Skalní víla povstala řekla: „Vezmi si pokladů, kolik jen uneseš, nezapomeň však to nejlepší!“ Pasáček si tedy chutě naplnil kapsy až po okraj třpytivými kovy a kameny a pospíchal ven ze skály v domnění, že tím nejlepším žena myslela zlato. Vtom se skála s rachotem zavřela a všechno zlato z jeho kapes zmizelo. Příliš pozdě si hoch uvědomil, že klobouk se zázračnou květinou otevírající skály zapomněl uvnitř. Marně hledal vchod od skály. Kdyby nebyl květinu zapomněl, mohla být bílá paní vysvobozena ze svého zakletí.

Mnozí, kteří toužili po rychlém zbohatnutí, usilovně pátrali po zázračné květině v Limnickém údolí – dosud však marně. Bílá skála se prý otevírá vždy na Velký pátek. Vyprávělo se, že na skále roste čarovná borovice, z jejíhož dřeva by se měly zhotovit necky. První dítě, které by se v nich vykoupalo, by se stalo vysvoboditelem bílé paní. Skála je podle lidové pověsti zkamenělým hradem. Říkalo se, že na Velký pátek z něj vychází prastarý skřítek, který do lesní půdy seje zvláštní setbu. O rok později, opět na Velký pátek, pak kolem skály roste zlato. Kdo tudy ve správný čas projde, může si zlato nerušeně vzít a stát se boháčem.

Zdroj: Burachovič, S. PhDr: Kouzelná harfa. Pověsti z Karlovarska. OKS v Karlových Varech, 1989. str. 24

www.turista.nejdek.cz

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bílá skála

O založení Nejdku

Kdysi dávno zabloudil v krušnohorských lesích lovec z loketského hradu. Dlouhé hodiny si namáhavě klestil cestu neschůdnou divočinou. Blížil se již večer. Na pokraji zoufalství lovec vyšplhal na vysokou jedli, aby se porozhlédl, kudy z lesa ven. Ke své radosti spatřil v údolí vysokou kamennou věž s novou šindelovou střechou. S úlevou se zbloudilý vydal směrem k věži, v její blízkosti se však stal obezřetným, neboť jej napadlo, že by se mohlo jednat o sídlo loupeživých rytířů. Připlížil se nepozorovaně až těsně k hrádku a stal se s hrůzou očitým svědkem vraždy. Na ochoz věže byl vyvlečen spoutaný člověk, probodnut mečem a poté svržen do hlubin.

Jak jen nejrychleji mohl, pospíchal otřesený lovec údolím Rolavy na Loket, aby tam podal zprávu o zločineckém hnízdě v lesích hradního pána. Ten pak neprodleně vydal svým ozbrojencům příkaz hrádek dobýt, zničit a lupiče zajmout. Zlotřilci však včas zjistili blížící se vojenskou družinu a uprchli, takže jejich pevnost byla dobyta bez krveprolití. Aby místo již nikdy nemohlo skýtat útočiště vyvrhelům lidské společnosti, byly v údolí vykáceny lesy a na příkaz loketského purkrabího založena usedlost, nazvaná podle nově pokryté střechy hradní věže NEJDEK (podle něm. Neudek). Místo, odkud zbloudilý lovec spatřil věž, nese do dneška jméno Vysoká Jedle.

Zdroj: Burachovič, Stanislav, PhDr.: Kouzelná harfa. Pověsti z Karlovarska, OKS v Karlových Varech, 1989. str. 26

www.turista.nejdek.cz

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O založení Nejdku

O vzniku Tellerových domů

V dobách, kdy štoly a rýžoviště v horách podél toku Rolavy dávaly bohaté výnosy cínu, onemocněl nejdeckému hraběti jeho nejoblíbenější kůň. K léčbě byli přizváni věhlasní lékaři ze vzdálených krajů. Jejich snahy však byly marné. Když se již zdálo, že zvířeti není pomoci, nabídl se hraběti tajuplný cizinec jménem Tellerer – prý koně jistě uzdraví. Svému slovu dostál a získal tím velkou přízeň nejdeckého pána. Čarolékař byl bohatě odměněn a mohl si na nejdeckém panství vybrat kus půdy a postavit na něm svůj dům. Tak bylo postaveno první obydlí v lesní samotě severně od Oldřichova, která po staletí a ještě pro roce 1945 nesla označení Tellerovy domy – dnes se jmenuje Chaloupky.

Zázračný lékař ovládal mnoho magických praktik. Žil zčásti z výnosu svého nevelkého hospodářství, zčásti z tajemných obchodů. Lid z okolí si o jeho kouscích vyprávěl řadu historek. Tellerer prý uměl očarovat osoby tak, že na jeho přání ztrnuly na místě tak dlouho, dokud je neosvobodil zaříkadlem. Často tak trestal zloděje, vždy věděl předem, když se k Nejdku přiblížili nepřátelé. Mnohdy je nechal přijet až pod hrad a tam je pak uvedl do stavu ztrnulosti. Teprve na jeho povel se jezdci dali na divoký úprk. Svými nevšedními schopnostmi několikrát zachránil Nejdek od nepřátelských vpádů.

Těsně před svou smrtí dal Tellerer spálit všechny své kouzelnické knihy, aby jich v budoucnosti nikdo nemohl zneužít ke špatným skutkům.

Zdroj: Burachovič, S. PhDr.: Kouzelná harfa. Pověsti z Karlovarska. OKS v Karlových Varech, 1989, str. 14

www.turista.nejdek.cz

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O vzniku Tellerových domů

Kouzelná harfa

Jedné noci za dávných časů přišel pod nejdecký hrad starý unavený harfeník. Prosil stráže, zda by jej nepustili do hradu zahrát a přespat. Prosebník však byl příkře odmítnut s tím, že v noci se cizinci do pevnosti nepouští, ať si počká do rána. Starci tedy nezbylo, než se uložit k spánku v lese pod temnou hradní věží. Svůj jediný majetek, harfu, si položil vedle hlavy. Přemožen únavou z dlouhého putování záhy usnul, ukolébán šepotem hravých vln Rolavy.

Les tiše šuměl,v údolí byl klid a mír. Když však strážný na ochozu věže ohlásil troubením rohu půlnoc, nastalo v přírodě náhlé oživení. Přišla hodina duchů. Každou noc vystupovala z lesů pod velkou skálou půvabná víla a zpívala své krásné písně. Tak se stalo i v noci, o níž vyprávím. Opartně vzala od spícího hudebníka harfu a doprovázela jejími nevýslovně líbeznými tóny svůj zpěv. To vše viděl stařec ve snu a v něm také vztahoval po čarovném zjevení své ruce. Leč víla mu hrafu po chvíli vrátila a zmizela ve vlnách hradního rybníku.

Harfeník pak tvrdě spal až do bílého rána, kdy byl konečně vpuštěn do hradu a vyzván pánem a jeho společností, aby je pobavil svým uměním. Začal tedy zpívat a hrát na hrafu. Hned po prvních tónech panstvo oněmělo úžasem, překvapen byl i sám hudebník. Z nástroje se samovolně linuly melodie nepoznané krásy. Vtom zahřmělo, oblohu počaly křižovat zlověstné blesky, zpod skály bylo slyšet stále sílící dunění, zdivo se otřásalo, již se zdálo, že hrad bude pohlcen zemí. Silný vichr vzdul Rolavu. Její vlny se prudce tříštily o temnou skálu a stoupaly stále výše. Setmělo se. Na hradě stáli bledí a třásli se hrůzou. Jen hradní pán zbrunátněl hněvem, vytrhl starci harfu a s kletbou ji oknem vyhodil do zpěněných vln rybníka. Vzápětí vše utichlo.

Pak se však z ochozu věže ozvaly poplašné signály. Strachem ještě ochromené panstvo si ve zmatku běželo pro zbraně. Bylo však již pozdě, hrad byl dobyt šlikovským vojskem, které využilo nepozornosti stráží při harfeníkově hře. Dlouhé měsíce čekali vojáci na podobnou příležitost, aby mohli zničit sídlo loupeživých rytířů. Odpor lupičů byl záhy zlomen, dílem byli zajati, dílem pobiti. Harfeník nevnímal ruch kolem sebe, stál jako smyslů zbavený a hleděl do míst, kde zmizela jeho harfa. Po boji se šlikovští shromáždili na osvobozeném hradu a obklopili starce. Po drahné chvíli jim vyprávěl, co se událo. Poděkoval za záchranu a velmi prosil, aby mu našli harfu, bez níž nemůže žít. Snažil se zachráncům zpodobnit její úžasný zvuk: „Měla hlas jako ozvěna z lepšího života, který si neumíme ještě ani představit, hlas, jenž konejšil žal bědných a posiloval radost šťastných. Měla však také tóny, které pronikaly jako žhavá ocel do srdcí krutých a nespravedlivých. Vraťte mi mou harfu!“

Vojáci se dali do díla zkázy, jak bylo zvykem při dobytí lupičského hnízda. Pobořili hrad a nechali stát jen nejvyšší věž. Pak vypustili hradní rybník, aby našli harfu. Jejich úsilí však bylo marné, nebyla k nalezení. Poté se družina vydala na zpáteční cestu na hrad Loket. Nešťastného starce vzali s sebou. Jeho život se chýlil ke konci. Při odpočinku v noci náhle hudebník uslyšel z velké dálky sladkou melodii své milované harfy. To na zříceninách nejdeckého hradu seděla a hrála víla a její hudba se nesla až k umírajícímu. Když hudba zmlkla, klesl harfeník s odevzdaným úsměvem k zemi a zemřel s mírem v duši. V onom okamžiku zazněla kouzelná hrafa naposledy. Skála se otevřela a víla, poselkyně spravedlnosti, se vrátila do svého zámku v hubinách země. S rachotem se pak skála opět zavřela, zachovala si však na věčné časy tvar hlavy harfeníka.

Cesta proti hradu na úpatí Křížového vrchu se dlouhá stalentí nazývala alej nářků, protože tu prý bylo o půlnoci slyšet nářek starce, volajícího po své harfě. Také z nitra hradní skály o půlnoci údajně zní temné dunění a zázračný zvuk harfy.

Zdroj: Burachovič, S. PhDr.: Kouzelná harfa. Pověsti z Karlovarska. OKS v Karlových Varech, 1989, str. 18

www.turista.nejdek.cz

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kouzelná harfa

O mladém hajném z Moříčova.

Hajný si jednoho dne přivstal, aby si ještě před  raním rozbřeskem počíhal na kteréhosi pytláka. Už se blížilo svítání a pytlák nikde. Zklamaný hajný se tedy rozhodl jít domů. Když kráčel po hlavní lesní cestě kolem ruiny zámečku, tu ho náhle přepadl divný pocit. Zdálo se mu, že za ním někdo stojí a pozoruje ho. Ohlédl se. A skutečně, na cestě za ním, byla v raním šeru bílá postava. Hajný vzrušením vykřikl a namířil na neznámého pušku. V tu chvíli se démon změnil v obrovského vlka. Je nutno dodat, že v tu dobu už byli vlci ve zdejším kraji celá staletí vyhubeni. Snad i proto stál hajný chvíli jako opařený. Vlk vyrazil. Hajný se opět vzpamatoval a vypálil. Vlk, bez známky poranění se nebezpečně blížil. Nebožák tedy vzal nohy na ramena a běžel o život. Prodíral se křovím, kličkoval mezi stromy. Za sebou slyšel jen zlověstné vrčení pekelné bestie. Kdykoliv se ohlédl, spatřil ve tmě její ohnivé oči. Náhle vyběhl z lesa. Na chvíli si oddechl, snad se  sem za ním démon neodváží. Ale ne, vlk se hnal dál. Náhle si hajný v hrůze uvědomil, že temná silueta, již v šoku omylem pokládal za lidské obydlí je šibenice. Všude byly jen srázy, byl v pasti. Vlk se zvolna přibližoval a chystal se k poslednímu skoku, když tu náhle od Liticova zaznělo kohoutí kokrhání a za Jakubovským vrchem probleskly první paprsky jarního slunce. V ten samý moment démon strašlivě zařval. A jak se první sluneční paprsek dotkl vlka, ten se v tu ránu proměnil v mlhu, jež se pak rozplynula v temných stínech. Hajný byl jediný, kdo přežil a nezešílel, proto mohl podat o těch jevech očité svědectví. Avšak jen několik dní poté za podivných znamení v horečkách zemřel. Vrchnost pak, aby to místo již nikoho neděsilo, nechala šibenici srovnat se zemí. Přesto  ještě dlouho se místní sedláci i lesní personál do těchto míst odvažovali jen za dne. Ba i v nedávné době se objevila svědectví, kdy lidé, zejména senzitivnější jedinci v noci, prožívali ve zdejších končinách nevyslovitelnou úzkost a panickou hrůzu bez zjevných příčin. Každý nechť soudí sám dle svého naturelu.

zdroj, www.ostrovskymuzejnispolek.estranky.cz

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O mladém hajném z Moříčova.

Zakletý purkrabí

V době husitských válek na hradě proslul purkrabí Puota z Ilbera, který hrad ubránil útoku husitů. Bohužel se choval ke královským poddaným dost krutě a tvrdě vymáhal poplatky. Nechával popravit své poddané a uvazoval je za nohy a ponořoval je do vřídelní vody. Mrtvá těla pokrytá vřídelním kamenem poté věšel na hradní bránu pro výstrahu.  Tehdy žili v podhradí hrnčíř se ženou a pěti dětmi. O ženě se povídalo, že je čarodějnice. Jednou se v jejich chalupě objevil purkmistr a chtěl si koupit nový džbán na víno. Zalíbil se mu jeden malovaný džbán na truhlici a chtěl ho mít. Hrnčíř se však zdráhal a nechtěl mu ho prodat. Odpor byl potrestán a purkrabí nechal odvést hrnčíře na hrad do hladomorny. Druhý den se měla konat poprava. Ráno se tady objevila hrnčířova žena  a prosila o milost pro svého muže, ale byla vyhnána. V ten moment ho proklela se slovy: „Je-li tvoje srdce z kamene, kamenem se staň celý.“ Náhle nebe zčernalo, zaburácelo, z nebes sjel ohnivý blesk a udeřil do věže. Purkrabího již nikdo neviděl, pod věží zůstala jenom díra a z ní stoupal rudý dým. Jakmile vychladl, vytáhli ho a nechali ležet na nádvoří. Od té doby se nazýval Zakletý purkrabí a vlastně šlo o spadlý meteorit.

Jiná verze pověsti vypráví, že žena, která ho proklela byla postarší a nemocnou ženou s malým dítětem a bez manžela. Její muž zemřel díky nějaké nemoci a jí zůstaly jenom dluhy. Neměla dukáty a ani střechu nad hlavou. Bála se vězení a tak sebrala odvahu a vydala se prosit o odpuštění přímo u purkrabího. Pověděla mu o své situaci, ale neměl slitování a řekl, že pokud nezaplatí bude uvězněna a zotročena. Najednou se setmělo a s ženy vyšel nadlidský křik s prokletím. Lidé si mysleli, že nadešel konec světa. K zemi padal prach a nebe hřmělo. Vše přešlo, ale místo purkrabího tady ležel kámen. Jeden přes druhého volali: „Purkrabí byl zaklet v kámen!“. Jejich zděšení je brzy přešlo, protože se zbavili utrpení. Kámen prý žádný z mužů nedokázal zvednout ani při sebevětší snaze. Rozhodli, že se to povede jenom osobě s čistou duší a nezkažené mocí, bohatstvím a slávou. V té době sem přišli Švédové a kámen prý skončil v hluboké hradní studni. Byl vytažen roku 1670. Pověst o dobrotivém člověku byla však zapomenuta.

www.hradloket.info

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zakletý purkrabí

Rytíř hrající kuželky

Na Zámeckém vrchu se o Svatojánské noci otevírá vstup do podzemí. Pokud náhodný okolojdoucí najde odvahu a vstoupí, dojde do sklepení hradu Freudenstein. Tam najde rytíře hrajícího kuželky. Říká se, že jeden odvážlivec se našel a přidal se ke hře. Sice se neví, zda vyhrál nebo prohrál, ale každopádně byl za hru odměněn. Dostal kouli, se kterou hrál a když došel domů, zjistil, že koule je z ryzího stříbra.

Miroslav Palfi, www.palfi.cz.

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rytíř hrající kuželky

Marzebilla, strážný duch hor.

Marzebilla je duch Krušných hor. Někdy hodný, někdy zlomyslný a někdy vyloženě nepřátelský. Zda v této pověsti rezonuje dávná událost, či se jedná o pohádku pro děti, si musí každý posoudit sám. Zmiňuje se o ní i kronikář Lehman žijící v letech 1611 – 1688.

V dávných dobách žila na statku Vlčí vousy v kraji Přísečnickém se svým otcem Marzebilla. Dívka značné krásy a dobrého srdce. Neměla proto o nápadníky nouze. Ona však milovala mládence ze statku u Výsluní (někdy je uváděný jako rytíř přímo z Výsluní) a proto všechny odmítala. Zvěst o její kráse dospěla až do Krásné Lípy, kde žil loupeživý rytíř Alamsdorf z Husbergu. I ten se ucházel o její ruku a i on byl odmítnut. Proto zpravil otce Marzebilly, že pokud nebude po jeho, poplení statky a zvedne vůči němu boj. Otec se pokusil Marzebillu ukrýt v klášteře v Kadani, ale Alamsdorf to prohlédl a vyhlásil nepřátelství. Aby uchránil svůj život i své zboží, stejně jako životy poddaných, souhlasil nakonec Marzebillin otec se sňatkem. Dceru z Kadaně povolal nazpět domů a chystal smutnou veselku. Marzebilla si však vymínila podmínku – o jejím ženichu měl rozhodnout souboj mezi Alamsdorfem a jejím milovaným. Boj byl lítý a dlouhý, ale nakonec Alamsdorf klesl k zemi a zdálo se, že jeho život dospěl ke konci. Marzebillin milovaný se otočil ke své lásce, ale Alamsdorf z Husbergu se ještě zvedl, vytasil dýku a zezadu mu probodl srdce. Poté klesl na zem a vypustil duši. Marzebilla hořce plakala na těle své lásky. Náhle milému stáhla levou rukavici, políbila mrtvou ruku a i s rukavicí zmizela v lesích kolem statku. Ačkoliv otec vyslal stopaře, ti nalezli pouze stopy vedoucí do bezedných rašelinišť. Marzebillu už živou nikdy nespatřil. Zmizelo však i tělo Alamsdorfa a jeho hrádek Husberg se za jedné bouřlivé noci rozpadl tak, že po něm nezůstalo nic, než jméno.

Podle jiné verze byla Marzebilla dcerou zámeckého pána jehož sídlo bylo mezi Jelení horou a Výsluním. Ten svou dceru poslal do Kadaně, aby tam v klášteře získala vzdělání a vychování. Ona se ale zamilovala do rytíře a společně s ním utekla. Jejich láska ale neměla dobrého konce, on padl v jakési šarvátce a ona zemřela v bídě.

Krátce po její smrti se v Krušných horách začal objevovat duch dívky, který měl na levé ruce navlečenou rytířskou rukavici. Nikdo ale nevěděl, zda je to duch dobrý, či zlý. Někdy zbloudilcům cestu z rašeliny vyvedla a jindy zase pocestného vlákala v nejhlubší tůni. Jednoho odměnila, jiný přišel o vše. Snad se chovala ke každému tak, jak se on choval k ní. Zle se vedlo sedlákovi z Nové Vsi (Neudorfu). Ten při cestě k městu spatřil vetchou stařenku stojící u cesty. Ta ho požádala o svezení na jeho formanském voze, ale on srdce zlého, ji místo svezení přetáhl bičem. Ona mu jen rytířskou rukavicí navlečenou na levé ruce pohrozila a zmizela. Sedlák se po návratu domů zle roznemohl a do týdne zemřel. Navíc jeho tělo před pohřbem zmizelo. Až po letech pocestný nalezl v lesích u Nové Vsi kostlivce a podle prstenu a medailónu poznal zmizelého sedláka. Jindy zase navštívila uhlíře z Menhartic (Marzdorf). Tomu se zjevila v podobě dívky s tím, že když udělá vše správně, dojde bohatství. Že mu poklad ukáže, ale on se ani za nic nesmí ohlédnout. Uhlíř vzal sochor a zastrčil ho pod obrovský kámen označený Marzebillou. Nevěřil, že s ním byť pohne, ale kámen se skoro sám odvalil a pod ním zasvítilo čisté zlato. Uhlíř už málem zlato sbíral, když se ozval hlas varující, že milíř prohořel. Uhlíř se lekl, že jeho práce přišla vniveč a otočil se. Vtom zablesklo z čistého nebe, kámen skočil zpět na místo a uhlíř slyšel jen z dálky přicházející smích. S kamenem už nikdy nikdo nepohnul.

Asi by bylo nejlepší říci, že Marzebilla je duchem střežícím Krušné hory stejně jako mají Krkonoše Krakonoše (Rýbrcoula). A stejně jako on se i Marzebilla ke každému chová tak, jak si dotyčný zaslouží. Pokud se někdo k lidem, lesům nebo celým Krušným horám chová zle, nemůže od strážkyně hor čekat nic dobrého.

Miroslav Palfi, www.palfi.cz.

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Marzebilla, strážný duch hor.

Schrackagerl

Svět našich předků byl nejen světem lidí, ale i bytostí nadpřirozených. Někdy dobrých a pomocných, někdy zlých a škodících. Ale většina z nich se chovala k lidem přesně tak, jak si zasloužili. Jednou z těchto bytostí byl i domácí skřítek – Schrackagerl. Psal o něm např. ještě v roce 1902 Alois Schmiedl.

Schrackagerl se nejčastěji zjevoval v podobě malého dítěte, oblečeného pouze do košilky. Občas si nesl velikou knihu a hřeben. Zvláštní na něm bylo, že se zjevoval pouze v domech lidí laskavých a zbožných. Pokud se v domě objevily rozmíšky, zmizel. Někdy navždy, někdy dočasně.

Nejraději měl malé děti. S těmi si hrál, bavil je a ochraňoval. Pokud se mu však někdo začal posmívat, se zlou se potázal. Dům posměváčka dokázal postavit na hlavu. V noci rozbil všechno nádobí, odvázal a poplašil dobytek, rozházel krmení i osivo a všem zacuchal vlasy, že nešly rozčesat. Nakonec všechny silně praštil knihou do hlavy a z domu navždy zmizel.

Na jednom krušnohorském statku nastoupila nová děvečka, která Schrackagerla neznala. Jednou při práci ve stáji spatřila malé dítě, které upíjelo ze džberu čerstvě nadojeného mléka. Zle se na něj obořila a chtěla ho chytit. Dítě se jen zle podívalo a s hlasitou ranou zmizelo. Děvečka běžela za hospodářem a ten samozřejmě hned věděl, o koho šlo. Bál se pomsty a opravdu – v noci se ve stáji strhl lomoz, a když tam hospodář dorazil, bylo vše rozházené a rozbité, krávy odvázané a poplašené. To se opakovalo každou noc, dokud děvečka ze statku neodešla. Od té doby tam sice byl klid, ale Schrackagerla už tam nikdy nespatřili.

V Jáchymově se dlouho tradovala historka o ztraceném dítěti, které bylo staré pouze několik měsíců. Celé město chlapečka hledalo, ale nalezli ho až po několika dnech. Chlapeček byl na seníku ve společnosti Schrackagerla. Ten se o něho celou dobu pečlivě staral, bavil ho a krmil. Schrackagerl ho chránil před nepohodou a dítě tak bylo zdravé, spokojené a veselé. Když se objevili dospělí, Schrackagerl zmizel.

Miroslav Palfi, www.palfi.cz.

zpět

Category: Sebrané pověsti | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Schrackagerl