O rebelii v Chomutově, a to proti jesuitům

V Chomutově roku L.P. 1591, třicátého dne měsíce června, umřel primas Jan Urgl, člen městské rady, protestant, a regenti zámečtí nedovolili mu zvoniti k pohřbu ni pohřbu vykonat. Totéž učinili ještě jiným mrtvý a to i ze strany evangelické. Hned potom umřela koželužka, o které vzkázali regenti, aby pochována byla krom krchova. Lid rozběhl se k hřbitovu, někteří vysekali dvéře z věže. Koželužku přes zákaz pohřbili. Když bylo po pohřbu, kázali hejtmané šest tovaryšů bečvářských, kteří v tom pohnutí nejvíce vynikli, zavříti. Na to celá obec vzbouřila se a dne 15. července dav vzbouřených vrhl se s plnou zlostí na kolej jesuitskou, kde potloukše nábytky, knihy, zuřiví lidé zdělali do 12.000 kop škody. Nejhůře nakládali s knihami. Kněží v pravý čas zadními průchody se spasili a v záchranu uchýlili se v Červený Hrádek a Libochovic.
Dne 19. srpna konala se na Červeném Hrádku porada ku potlačení rebelie. Jiří z Lobkovic pozval aktéry vzpoury k projednání, zde oni všechny zajati byli a krvavým soudem potrestáni. Vyneseno bylo dvou rozsudků smrti a ostatní rebelové byli nuceni své zbraně odevzdati a jesuitům připraviti slavného uvítání, kterýžto návrat proběhl již na druhý den.

použito textu z knihy, leč upraveno: Protestantská inkvisice v Čechách a na Moravě: výňatek z většího díla v „Lidové Knihovně“

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O rebelii v Chomutově, a to proti jesuitům

Josefikreuz

V místě kde bývala Gabrielina huť, poblíž soutoku potoků Flößbach (Telčský potok) a Rollenbach (Gabrielin potok), stával po mnoho let smírčí kříž švédského typu, v upomínku tragické události, která udála se pravděpodobně roku 1642. Kříž do dnešních dnů se bohužel nedochoval, ani žádná kresba. Jen po kraji se povídání nese.

K události vztahují se dvě pověsti. Již však nezjistíme, která je ta pravdivější.

Temnými hustými lesy, onehdá za kruté oné války třicetileté, projížděl lovčí Červenohrádeckého panství jménem Josef. V tomto místě napaden a rozsápán byl smečkou hladových, nelítostivých vlků a to i se svým koněm.

Jistý lesní dělník, roku 1642, přejížděl koněm skalnatý místní terén, kdy kůň se zde splašil a svého jezdce shodil. Ušlapal ho k smrti. Příbuzní nešťastníka našli v krvi, stále držícího uzdu již zklidněného koně.

Mapka s vyznačením pravděpodobné polohy smírčího kříže byla převzata z www.erzdruck.de

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Josefikreuz

Plačka

Strašlivé to zjevení s umrlčí hlavou, které v našich Krušnohorských obcí obcházelo chalupy, ve kterých kdos těžce ochořel či delší dobu jinak stonal. Plačka ta postávala před dveřmi či okny choravého, žalostně jen naříkala, plakala, řvala a bědovala.
Chtěl-li někdo zvědět, zda nemocný zemře nebo se vyzdraví, musel na přízrak shora shodit jakous součást šatu nemocného. Když ono plačka vzala a odešla, to nemocný do několika dnů zemřel. Však, když toho se nevšímala, či jen odhodila onen šat, a do půlnoci u chalupy jen postávala a řvala, nemocný se vždy uzdravil.

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Plačka

O smrti draka v Ahníkově

V okolních horách kdysi žil mohutný a velmi obávaný drak. Všude kde se náhle zjevil, hrozivé věci prováděl. Vše ničil, stromy lámal, chalupy pálil, dobytka veškerého sežral či jen vztekle rozsápal, působil i jiné zlo. Lid byl strachem o svůj život! Tak hrozivý byl to drak.

Dne, kdy zpustošil celičkou Lideň a značnou část vesnice Vysoká, sestoupil pak do údolí. Své hrůzné skutky neustále konal. K večeru dorazil pak do Ahníkova. Obyvatelé místní se však nezalekli a na něj srdnatě se vrhli. V lítém a dlouhém souboji skolili ho. Mnoho místních hrdinů však v boji padlo. Ale svým chrabrým skutkem osvobodili celičký náš kraj od dračího toho zla a násilí.

Na památku udatenství svého, vytepali draka z kovu a pověsili ho v průčelí Ahnikovského zámku.

Po náročném, několika hodinovém bádání a za pomoci mých přátel byl opravdu objeven onen drak z naší pověsti na průčelí Ahníkovského zámku. Nutno jen podotknouti, této stavby, která musela ustoupit těžbě uhlí, je opravdu velká škoda.

ahnikov-drak2

ilustrační foto z archivu Jaroslava Pachnera

zpět

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O smrti draka v Ahníkově

Kříž ztraceného děcka

Severně od Kalku se při hranicích táhne návrší, kterému se říká Kočičí hřbet. Návrší je porostlé lesem a na jeho obou koncích tečou do hraničního potoka malé potůčky. Jeden z nich teče z Koňské louky a při něm stojí v lese železný kříž,který tam byl postaven na paměť lidského neštěstí.“
Lokalitě se také říká „U ztraceného děcka.“

V dobách kdy v provozu byly v Kalku železárny,kalek-kriz žila chudá dělnická rodina v osadě zvané „Soustružnické domky“. Chudé příbytky obyvatel osady přesně odrážely životní situace lidí, kteří zde bydleli. V jednom domku bydlela Margita se svým Ottou, který v železárnách vozík žhavé strusky navýsypku vyvážel a každý den po šichtě v hostinci výplatu hrdlem prolil. Celá rodina proto  živořila. Margarita pro přilepšení věnovala se sběru klestí i hub a jiných plodů. Chodila každý den do lesa se svou malou dcerkou, toho dne vyrazily na borůvky. Po chvíli zjistila, že se vzdálila od palouku, kde své dítě ve hře zanechala. Okamžitě vrátila se, ale děvčátko nebylo tam k nalezení. Lid Kalecký po několik dní dítě marně hledal.

Po dlouhém roce soužení nalezla ji zoufalá již Margarita. Pozůstatky její nejdražší ležely tam v lese, poblíž palouku, kde ji tenkrát na chviličku kratičkou jen opustila. Vybělené dětské kosti, v úžlabině pod strání.

Na místě neštěstí byl z darů místních postaven železný kříž.

Dnes není již k nalezení.

 

Foto jen ilustrativní, mapka ukazuje ono místo, o kterém tato pověst pojednává.

kalek-o-zracenem-decku

zpět

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kříž ztraceného děcka

O mnichovi co ztratil svou hlavu.

V dobách pradávných v Chomutově svou řeholi vykonával mnich Analbert. Byl plně oddaný svému poslání, což bylo znát při jeho kázání. Po leta sloužil tak v pokání, jen a jen svému Bohu. Toužil po mnohém poznání, knihy studoval. Svůj úděl miloval.

Do tohoto mnicha však vášnivě zamilovala se Ester, schovanka pána z Hasištějna, dcera z řad nejváženějších chomutovských měšťanů.

Po lásce v hábitu bezhlavě toužila, stále mu nadbíhala, jeho tím soužila, často ho sváděla, úctu pražádnou sutaně neměla. Mnich po dlouhý čas odolával, nestoudným konům, žádoucím pohledům. Modlil se kajícně, bránil se svodům, ženčiným nástrahám. Vnadům té krásy jednoho dne však docela podlehl. Nebylo úniku, pražádné spásy! Pokušení a ženské to objetí, podlehl svodům, počal žít v hříchu, měl mužskou pýchu. Ztratil svou hlavu. Prožíval vzrušení, co mu Bůh nedal, každičkou chvilku pro lásku hledal. Vzal Ester půvabnou kolem jích boků, líbal ji, hýčkal ji, několik roků. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic nestoudnosti jejich odhalil a v lásky plném objetí oba pak přistihl. Krutý trest milence na to pak dostihl. Co stalo se s Ester, se dnes již neví, snad byla zmrskána, tak se to jeví. Byla prý půvabná, mnohým se líbila, pokoru pánovi veřejně slíbila. Však mnich za svůj nestoudný čin krutě byl potrestán. Veřejně pranýřován a poté zaživa zazděn ve zdech chomutovského zámku. „To on provinil se Bohu, ve svém mnišském stavu podlehl svodu. Bohu se oddat měl, stavu se pokořit. Modlit se pouze, ne oddat se touze!“

Kat slitoval se nad nebohým mnichem a potají v kobce smrti kruté, před zazděním, vzepřel se právu. Byl prý mu milostiv. Já dnes však vím, po Ester toužil, ta ho však nechtěla, kat se tím soužil. Zazděný milenec v kněžském to hávu. „Bůh ten je laskavý, pán v božím právu. Jsou velmi rozumní, ctí zemské právo, víc než je zdrávo! Co když bude omilostněn?“

V obavách soka uťal mu hlavu.

Služebník boží ztrestaný životem, své žití snad proklel. Jeho duše nemůže najít klidu. Dodnes lze spatřiti ve městě ducha. Mnicha v bílém to hávu, co v podpaží nosívá sťatou svou hlavu. Pomalým krokem šine se k zámku či k svatému Ignácovo dómu. Jindy dlí nad zámeckou branou varovně zvedajíc ruku.

Vždy, když postavu někdo spatří, vypukne ve městě ničivý požár, či nastane jiné to neštěstí. Celičký zámek vyhořel v červenci roku 1520 a mnich bez hlavy byl dny předešlé často ve městě viděn. Jiné doložené zprávy praví, že naposledy byl spatřen roku 1832, kdy tři dny poté město celé popelem lehlo.

bezhlavý mnich chomutov

Kresba Jaroslav Pachner

Zpět

 

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O mnichovi co ztratil svou hlavu.

Chomutovští padělatelé

Císař Rudolf II. vydal hned v začátku panování, roku 1577 zvláštní patent o mincovnictví. Na padělání pak nejpřísnější tresty uloženy. V Právech městských, roku 1579 vyhlášených, obsaženo bylo ustanovení proti falšování mince v tomto znění: „Zločinu falše se dopouští, kdož minci falšuje, mince stříže, ujímá, do šadvoseru ji dává, aneb grošův i všelijaké jiné mince ustruhuje, a jakýmž pak koli spůsobem a chytrostí zlehčováním jí ujmu činí, aneb falešné mince odbývati pomáhá.
Pokuta na tento čas na takové vztahuje se upálení.“
Ale i přes toto výslovné ustanovení o trestu smrti upálením byli ihned roku 1578 v v Chomutově dva padělatelé peněz mečem popraveni a nikoli na hranici upáleni.

Zpět

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Chomutovští padělatelé

Dívka v modrém

Kotlina poblíž Měděnce má nádhernou pověst.

Spanilá to dívka každičký ten pátek zjeví se v modrých šatech u břehu Černého rybníka. V dobách hojnosti lesních plodů nabízí kolemjdoucím plody svého sběru. Avšak vždy optá se živoucích kolemjdoucích na svého milého, či ho znají a jakpak se mu daří. Láska to bývala na pohled. On jinoch však lásku neopětoval, a proto pak kráska zoufalá, v šatu modrém vrhla se do studených vod místního rybníka. Stále nenachází usmíření, její duch stále se u hráze jeví.

Při prohlížení prastarých map, jsem shledal, že rybník je jaksi posunul o několik metrů dále, takže pannu v modrém nutno hledati v oněch mokřinách ne u současného rybníku.

Dívka v modrém Kotlina

zpět

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dívka v modrém

Podpinka

Tento příběh není nikterak pradávný, o to více je však pravdivější.
Poblíž vrchu Hradiště u Černovic se ukrýval vrah a loupežník jménem Podpinka. Po několik let četnictvo obávaného zločince nahánělo a hledalo, on však se jim vždy v lesích záhadně ztratil.
Při jedné ze svých loupeživých výprav, byl přistižen i neváhal tedy použít právě ukradenou nabitou brokovnici. Tedy stal se v tento den i vrahem. Mord tento udál se v Ahníkově. Při pronásledování v nedalekých Spořicích, potratil svůj loupežnický batoh, i snažila policie podle něj ho vypátrat. Byl prý ukazován v továrnách i školách, zda jej nikdo nepozná, zda lid neví, čí to je. Po čas ruksak také prý byl vystavěn ve výloze Spořického krámku.
Podpinka si vybudoval svůj úkryt v jámě v zemi a vystavil jej tak fortelně, že se dalo po něm i přecházet. Byla to dokonale maskovaná skrýš, která dokonale splývala s okolím. Zlotřilec zde dokázal přežíti i krutých mrazech. V zemljance měl proviantních zásob mnohých a dokonce též kamna. Dřeva i zvěře bývalo v okolí tehdy mnoho. Jeho úkryt byl objeven jen zcela náhodou, když o komín překrytý a kamuflovaný dutým pařezem zakopl nic netušící houbař.
Sepsáno dle svědectví pamětníků, tenkráte to místních hochů. Prý nejen „spořičtí darebáci“ i omladina jiná podnikala po čas odvážné a dobrodružné výpravy do míst kde lupičův úkryt vybudován byl.
Lupičův příběh odehrával se okolo roku 1967, kdy on byl místně příslušný k Chomutovu s bydlištěm v ulici Selská.
Prý to prý podivín, tak dvacátého roku, vysoké a vyhublé postavy. S nikým se nebavil, bez otce vyrůstal a s matkou se jen hádal. Jen a jen vyhledával samotu svou. Co ho tak dohnalo k loupežím a podivným těm jiným věcem…

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Podpinka

Mumifikovaný kominík

„Málo kdo v Chomutově ví, že pod kostelem sv. Ignáce je stará jezuitská hrobka se zachovalými mumiemi. Asi před měsícem byla tato hrobka znovu otevřena a komisí prozkoumána, zdali by bylo možno zpřístupniti ji veřejnosti. Bylo zjištěno, že mrtvoly jsou mumifikovány, jejich oděvy a ornáty z velké části zachovány. V jedné rakvi lze zřetelně poznat kominíka. V minulém století se po Chomutově vyprávělo, že do komína jezuitské koleje spadl kominík a ztratil se. Po čase byl nalezen v hrobce u dveří mezi zpřeházenými rakvemi, sedící, s okousanými prsty, zřejmě zahynul v šílenství hladem. Byl dodatečně uložen do rakve mezi mrtvoly jezuitských mnichů. Je tedy zřejmé, že z hrobky vedou vzduchové šachty, které zřejmě vyúsťují v komíně.“

Toliko časopis Krajem Lučanů z roku 1947

mumie chomutv

Kominík jmenoval se Arnold, který se svým kumpánem Karlem objevil větrací šachtu podzemní márnice. Znalost průlezu komíny je zřejmě přivedlo k myšlence hrobku vyloupit. Jen neodhadli délku lana a Arnold tak zůstal uvězněn v podzemí. Při mších v kostele sv. Ignáce lidé počas slýchali podivné zvuky i jakési zoufalé volání. To Arnold zoufale křičel a snažil se z kobky vyprostit. Modlící si snad jen pomysleli, „To zoufalé volání je, mrtvých našich předků“ ,, ale k otevření hrobky nedošlo.

Kominík byl pravděpodobně prvně objeven až v letech 1776-7, kdy objekt jezuitské koleje byl proměněn v kasárna. Velitel, po silných povodňových bouří, nechal podzemí kostela otevřít, aby zjistil stav a rozsah jeho zatopení. Kominík byl tehdy uložen do volné rakve mezi mumie.

Nešťastným zásahem do systému větrání celého podzemí došlo ke zvýšení vlhkosti krypty a tím následnému rozkladu mumifikovaných těl. Mumie i kominík byly v šedesátých letech převezeny na městský hřbitov.

kominík

V textu německém mnohých informací je zachyceno v odkaze následném, kterýžto také zdrojem fotografií: http://www.heimatkreis-komotau.de/rauchfangkehrer.htm

Zpět

Category: Z vlastního pera | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mumifikovaný kominík