O mnichovi Kryštofovi a zatraceném povoze

Pouze a jen úryvek textu.

Kryštof šinul si to pomalu lesním stoupáním, s fortelem zkušeným a jistým, však přes snahu veškerou, kdesi v půli cesty, jedním kolem do výmolu vjel. „Zatracený povoz!“ V duchu možná i zaklel. Nába i koleso se zalomilo, lágr celý hyn. Co teď, pro kováře někam musím, to sám nesvedu i náklad je dost těžký. Chvilku přemýšlel, má-li se vydat za do Malkau, či do Troschig co Strážkami dnes nazývají. Co tak jen bude blíž. Rozhodl se na Troschig, však i proto, Schmieda tam znal, stejně se chtěl u něj stavit. V tu chvíli se mu v mysli vynořila vzpomínka na Jožkovo povídání. Jen se tomu pousmál, za čásek budem zpátky, když se někdo objeví, to jen trocha toho mešního lokne, žádná škoda, je ho dost. Došel pro Helmuta Schmieda, co pod rybníčkem kovárnu měl. Ten neváhal, vzal cajk a s Kryštofovým povídáním dorazili k místu, kde měl ten verk stát. Po zápřahu však ani stopy. V dolíku pod cestou nalezly jen ulomené koleso. Kryštof stál jako opařený. Stalo se to samé, co tomu hrnčíři z Kadenn. Nahoru nemohly, tam jsem šel pro kováře, cestou bych toho lotra potkal. Musel jet dolů, ale kam? Kamkoli. Hlavou se mu honili myšlenky, jak hrnčíř přišel o hnát, jak v šatlavě trpěl. Což o to, furwerk se soumary, to bylo kláštera, tam to nějak odčiním, jen víno křesťanské by nutno zplatit bylo. Nevěděl jak z toho, víru měl ve svého svatého Kryštofa, ten dnes mu však nepomohl. Rozhodl se. „Vůz musím najít“.

Zpět




© Petr Himmel

Posted Červenec 21, 2016 by troschig in category "Z vlastního pera