O vodníkovi a dřevaři Wilhelmovi Kastmannovi

Wilhelm Kastmannov, dřevař z Sebastianbergu, tak ten měl patero dětí, ženu však těžce chorou. Po porodu nejmladšího již z lože nevstala. Celá starost tak zůstala jen na něm a nebýt místních bab, vše by jistě nezvládl. Dnes však v Suniperku byly první trhy a všechny ženské šli prodávat vařečky, krajky, korále a jiné věci, které přes zimu místní nadělaly.

vodník zingelWilhelm ráno vstal, ženu a ty nejmenší zaopatřil, kozu podojil i bochníku zakrojil. O vše další dnes se musí postarat Eithne, sic osmiletá, ale dcera jeho nejstarší. Wilhelm ještě přiložil v peci, sekyru vzal a do lesa vyrazil. Měl na chvat. Cesta lesem, pak kolem rybníka a trvá tak hodinu, za svítání tam musel již být.

Došel k rybníku, však na hrázi musel prudce uskočit, jinak by ho jistě jezdec srazil. Ten seskočil z koně, otěže vrazil Kastmannovi do ruky a vytrhl mu sekyru. „Sekyru si půjčím, a ty mi koně pohlídej!“ Rázně vykročil a vydal se z břehu rovnou do rybníka. V místě kde šlápl do vody, se hladina jakoby zvláštně rozevřela a on v zápětí zmizel i se sekyrou, voda se nad ním zavřela. Wilhelm se bál, chtěl utéct, však co s koněm, aby mě tak z krádeže nařkli. A co sekyra, byla skoro nová, do ruky mi sedla. V obavách a v přemýšlení co teď, na práci docela zapomněl.

V tom se hladina rybníka počala podivně vlnit, chvílemi voda cákala daleko, až za břeh. Wilhelm nikdy ni o něčem podobném neslyšel, natož aby toto na vlastní oči spatřil. K vlnám přidávali se i podivné zvuky. Chvílemi zaslechl jakoby řev. Kůň se počal mochně vzpínat, dřevař měl co dělat, aby jej na uzdě udržel. Náhle vše ustalo a hladina se rudě zbarvila. Bylo slyšet jen Kastmannův vystrašený dech, že uteče, ať se tady děje co se děje, jen ať se jemu ničehož nestane. Však než se vzpamatoval, hladina rybníka se znovu otevřela a na břeh vystoupil onen pán s mladou kráskou v náručí. V klidu, jako by se pranic nestalo, došel k vystrašenému Wilhelmovi. Půvabná panna stanula po boku podivného pána a dřevař jen žasl. Oba dva byli naprosto suší.

Podivín podává Wilhelmovi zkrvavenou sekyru a praví. „Děkuji ti dřevaři, koně jsi mi pohlídal a sekyru půjčil a já se ti tedy odměním. Do dlaně vtiskl mu plný měšec.

I povím ti tedy, co stalo se. Já jsem vodník Wassermann z Černého jezera a vodník Bosbachmann, vodní zloduch co odněkud z daleka přitáhl tímto potokem a usídlil se zde, unesl mi zvečera ženu. Celou noc ji hledám, až zde jsem ji objevil. Tvá sekyra mi velmi pomohla. Dal jsem mu co proto. Ten vodní zloduch rozsekán je tam na dně na kousky, už ho ryby žerou.

Ty běž okamžitě domů, jistě spokojen budeš. Bez dalších slov oba pak v klidu nasedli na oře a spokojeně odjeli směrem k Černému jezeru.

Wilhelm se stále nemohl vzpamatovat, ale něco mu napovídalo. Běž, jak říkal ten vodník, běž rychle domů. Dveře stavení otvíral již v několika chvílích s výrazem stále vystrašeným. Náhle překvapen byl však ještě více. Jeho žena s dětmi vesele skotačí po světnici. Jakmile Wilhelma spatří, vrhne se mu kolem krku a robata schoulí se kolem.

Jeho Inge, jakoby zázrakem uzdravěla.

Wilhelm se rozhodl, vše si nechá pro sebe. Však nikdo by mi jistě neuvěřil. Nemohl spát, stále na vodníka myslel. A po čase tedy u zpovědi vše vylíčil. Toto povídání se tak mezi lidi dostalo, neb farář místní taktéž archivníkem byl. Zápisků farářovo se zcela náhodou dostalo nedávno i do rukou mých. Já tedy teď jen vyprávím onu svatou pravdu, to co stalo se v dobách dávných v Rudohoří.

Ilustrační obrázek Gustav Zingel, Komotauer Heimatkunde, sešit 9 Pověsti. 1927

zpět




© Petr Himmel

Posted Květen 1, 2016 by troschig in category "Z vlastního pera