Skřítci a démoni krušných hor – Jiří Wolf

Publikováno se svolením autora

SKŘÍTCI A DÉMONI KRUŠNÝCH HOR

Jiří Wolf

 1. Úvod:

Krušné hory jsou opuštěné. Opuštěnější než dřív, i když za nocí bývají posety světly, která nahradila oči vlků. Zdá se dokonce, že čím více v nich žije lidí, tím jsou prázdnější. Žádná krajina totiž není tvořena jen vrstvou geologických plátů, svrchu pokrytou zelenými porosty a v nich i mezi nimi žijícími zvířaty a lidmi, ale vždy také průhlednými útvary lidských představ, dotvářejících zásadně podobu daného místa. To, že Krušné hory působí pustě je možná dáno tím, že své současné obyvatele sice formují, ale bez jejich vědomého souhlasu. Lidé převážně žijí pod Krušnými horami a v nich jen jako pohyblivé figurky na šachovnici, ne jako horské kleče křečovitě se držící země z níž vyrůstají. Úplně jinak působí například Šumava se svými přeludy, s šílenými vegetacemi duchů, zachycenými Josefem Váchalem, s temnými lesy, v nichž by mohly bloudit postavy z povídek Ladislava Klímy, které si nikdy nebyly jisté tím zda jsou živé nebo mrtvé. Šumava je zkrátka dodnes prožívána, je cítěna, ale v Krušných horách se v současnosti většinou jenom přežívá. Přesto je možné, že se také vám (tak jak se to stalo mně) u některého z opuštěných a poničených horských hřbitovů či u jednoho z mnoha tmavých jezírek, v tetelivém vzduchu, z kterého je cítit přicházející letní bouřka zjeví něco, co vás přesvědčí o tom, že Krušné hory jsou prázdné jenom zdánlivě. A pocit, který dokážete těžko sdělit se třeba potká a obejme se zápisky dávno mrtvého, po všech stránkách obdivuhodného letopisce Krušných hor Christiana Lehmanna,(1611 – 1688). Ten se před více jak třemi sty lety ptal sám sebe: „Co mám říci o dalekých, děsivých, vysokých, surových a nejistých lesích, hlubokých údolích, strašlivých statcích, ohradách na návrších, příšerných a hrozných stezkách, na nichž mívají svá rejdiště a kde straší zlí duchové a ďábelské masky v dobrodružných podobách hadů a velkých červů, medvědů a vlků, u každého budících hrůzu a strach?“ Nejen tyto zápisky Lehmannovy, ale také každý řádek v barokních kronikách zapadlých horských far dýchá specifickou atmosférou, která byla tehdy vlastní asi jenom Krušným horám. Pouze z takového ovzduší mohly vyrůstat pověsti o démonických obyvatelích podzemních slují o děsivých zjeveních duchů, obývajících lesy a černá jezírka na hřebenech Krušných hor.

Mimo hrůzné části Krušných hor, popisované Lehmannem, můžeme pokládat za místa, na nichž se zdejší zjevení, podle lidové víry, nejraději ukazovala, například ta, kde byly postaveny hraniční kameny nebo smírčí kříže. Josef V. Scheybal, zabývající se různými projevy materiální i duchovní lidové kultury v severních Čechách o tom napsal: „Lidé měli ještě v osmnáctém století z těchto křížů posvátnou hrůzu, vyprávěli si, že u nich straší, že se v okolí ukazují světýlka, ohniví kocouři, skřítci, čubáčkové i ohniví muži, bezhlaví rytíři, mrtví zsinalí vojáci, jezdci i nedefinovatelné bílé postavy“. Mezi strašidelná zákoutí Krušných hor však patřily také staré opuštěné štoly.

 II. Skřítci Krušných hor a podhůří

– Perkmoni – malí démoni, ďáblíci z šachet

Krušné hory bývaly od dávných dob místem, kde se těžily rudy. Četné podzemní chodby a šachty, které vznikly v souvislosti s těžební činností pak dávaly podnět k tajemným vyprávěním o skřítcích-perkmonech. Hlubokou zakořeněnost víry v perkmony v oblasti Krušných hor potvrzuje již v 17. století Ch. Lehmann. Vztahu Ch.Lehmanna k pověstem o skřítcích se věnoval Petr Hlaváček z lipské university. Z Hlaváčkovy práce mimo jiné vyplývá, že lutheránský kněz Lehmann, jehož spisy jsou jedinečnou pokladnicí údajů o strašidelných zjeveních v oblasti Krušných hor se k působení skřítků v Krušných horách staví poměrně skepticky. Na jednom místě svého spisu je pokládá buď za lidský výmysl nebo za ďábelské šálení, ačkoliv o existenci jiných démonů nepochybuje. Naproti tomu v rukopise plasského cisterciáka P. Mauritia Vogta (1669-1730) nazvaném “Podzemní Čechy a Morava“ (Bohemia et Moravia subterranea) z roku 1729 je doložena víra autora, všestranného barokního učence v perkmony, kteří mají podobu démonů obývajících šachty. Zmiňuje se o nich na dvou místech tohoto manuskriptu a pokaždé uvádí příklady také přímo z Krušných hor. Mauritius Vogt svou úvahu začíná tím, že připomíná zbožnost českých horníků, podobně jako Bohuslav Balbín nadšeně popisující, že téměř u všech dolů v Čechách stojí kostel zasvěcený P. Marii nebo některým jiným svatým. Hornická zbožnost, související snad rovněž s četnými nebezpečími tohoto povolání byla v 17. a 18. století proklamována nejen v literárních dílech či hornických kostelích, ale také na předmětech, vzniklých z osobní iniciativy jednotlivých horníků, nebo jejich rodinných příslušníků, např. na obrazech nebo náhrobcích ( náhrobek před krucifixem klečícího horníka Jana Kryštofa Hartische v krušnohorském Měděnci z roku 1736). Mauritius Vogt však vyzdvihuje především hornickou úctu k P.Marii, sv. Anně a sv. Kateřině. Ale přesto, že horní města (včetně těch pod Krušnými horami) mají kostely zasvěcené těmto světicím, pod povrchem země, v temných šachtách se to v představách zdejších havířů hemží démony, kteří prý, jak věří horníci, někdy hlučně upozorňují na nově nalezené žíly zlata a stříbra, ale vždy prozrazují tím jak se chovají, svůj temný, ďábelský původ. Vogt zde na dokreslení jejich zloby uvádí jeden příklad: hrůzostrašnou výpověď jednoho annaberského horníka, zaznamenanou Jiřím Agricolou o krušnohorském skřítku, který na sebe vzal podobu koně, zabil 12 horníků a zcela zničil jednu šachtu, v níž se těžilo stříbro.

Samotné názvy, jimiž Vogt skřítky označuje, např. malí démoni nebo ďáblíci z šachet ukazují na které straně ve svářícím se světě andělů a ďáblů stáli v představách barokního mnicha perkmoni. Z kontextu Vogtovy rozpravy skřítci vystupují jako temné bytosti – pyšní duchové a původci pověr. Vogt glosuje jejich působení slovy, která čtenáře nemají nechat na pochybách pokud jde o zařazení skřítků do černobílého morálního světa baroka :“…ďábel je špatný vždy, démon škodí pokaždé, když škodit může…“. Tyto poznámky činí v souvislosti se záznamem velkého inspirátora své knihy, P. Athanasia Kirchera (1602 – 1680) o hloupých hornících, kteří na určitá místa kladou permoníkům obětiny v podobě jídla ( kaše, koláčky, sýr).

Sympatie krušnohorských havířů k podzemním démonům mohly být podmíněny také tím, že horníci viděli ve skřítcích maličké havíře, rovněž Vogt je jednou označuje tímto termínem

(v originále „parvuli fossores“). Tomu také odpovídají popisy jejich zevnějšku, které z různých svědectví vytáhl a sepsal Mauritius Vogt. Nacházíme zde popis skřítka, překrývající se zčásti i s naší současnou představou skřítků jako bytostí malých postav, na způsob pygmejů, jakýchsi stařečků s dlouhými vousy, oblečených stejně jako horníci (v rukopise je přímo uvedeno „ solent autem omnes fodinarum diabunculi ut plurimum apparere statura parvula ad instar pygmaeorum, seneciones, profunde barbati, fossorum more vestiti“). I jinde píše, že to jsou stařečci, oblečení jako rudní havíři.Velice podobně jako Vogt popisuje

perkmony Balbín, jsou to prý „tříloketní stařečkové s vousy až po břicho, někdy v havířském oblečení se svítilnou, kladivy a ostatní výzbrojí.“

Víra v perkmony přetrvávala na Krušných horách i pod nimi poměrně dlouho. Johann Endt zkoumal postoje některých havířů k trpasličím obyvatelům podzemí počátkem 20. století. Podle Endta byla pro perkmony v představách tehdejších horníků charakteristická neobyčejně velká hlava .Měli rovněž herkulovsky stavěnou hruď a poměrně krátké nožičky. Oblečeni byli stejně jako horníci. Dva mladí havíři Wilhelm Korb a Albert Forl z Goldenhöhe nedaleko Božího daru vyprávěli Endtovi o svých zkušenostech s „Berggeisty“: prvního z nich při noční šichtě ozářilo neznámé světlo a druhý na vlastní uši slyšel kutání perkmonů. Ještě koncem 20. století slýchal prý Radek Kyselka od starých německých horníků z Teplicka vyprávění o tom, jak se při svačinách, když utichla práce lidí v dole, dali do kopání malí „Berggeisti“.

– Hospodáříčci – šotkové v lidské, hadí a žabí podobě, Schrackagerl, Jüdel

S lidovým vyprávěním o skřítcích z Krušných hor souvisí podle Alexandry Navrátilové, také víra v malé ochránce domovů. Představa domácího skřítka střežícího staré domy je známa na obou stranách Krušných hor. Na české straně mohl mít podobu šotka (chlapce s pazourky na rukou i na nohou), ale také třeba hada nebo žáby. Tuto druhou variantu popisuje Gustav Laube pro oblast Teplicka. Takovým žábám a hadům, obývajícím staré domy a jejich sklepy se neubližovalo, protože se věřilo, že přinášejí domu štěstí a že jej ochraňují. Z hadů byla uctívána zejména užovka obojková ( Natrix natrix), jejíž charakteristické žlutavé měsíčky na hlavě, zavdaly podle Laubeho důvod k vyprávění o hadech s korunkou

(Natterkönig). Tyto pověsti zachytil na sousedním Bílinsku již v 17. století i Bohuslav Balbín a pro chomutovskou oblast Krušných hor ji později potvrdil Viktor Karell.

Variantou domácího skřítka byl Schrackagerl. Ještě v roce 1902 Alois Schmiedl psal o tom, že na mnoha místech v Krušných horách se vyprávějí zvláštní historky o Schrackagerlovi. Šlo o maličkatého domácího ducha, vyhlížejícího jako dítě a oblečeného pouze do košilky. Schrackagerl obýval jen domy, v nichž se žilo v klidu a zbožně. Když se v domě objevily rozmíšky, nebo když někdo začal klít, Schrackagerl navždy zmizel. Obzvláště rád měl malé děti, s nimiž se s oblibou zdržoval a bavil je. Nesnesl však, když si ho někdo dobíral a mstil se za to např. tím, že odvazoval krávy v stájích, rozházel pro ně připravené krmení anebo zacuchal spícím dětem vlasy. Schmiedl vypráví příhodu o děvečce, která byla nově přijata na jeden krušnohorský statek. Když poprvé dojila krávy, uviděla, jak se nějaké malinké dítě pokouší zvednout džber s nadojeným mlékem k ústům a napít se z něj. Začala na něj hartusit a chtěla jej chytit. Dítě však na děvečku vrhlo zlý pohled a beze stopy zmizelo. Když dívka vše vypověděla hospodyni, byla poučena o tom, že domnělé dítě byl Schrackagerl a že se za bezpráví určitě pomstí. A skutečně hned následující noci se ve stáji spustil takový děsivý hluk, že vzbudil všechny obyvatele statku. Schrackagerl odvázal a rozehnal dobytek v chlévě a všechno náčiní ve stáji rozházel po zemi. Dokud na statku sloužila děvečka, která mu ublížila, nikomu se Schrackagerl neukázal. Byl-li však Schrackagerl chován v náležité úctě, mohli se od něj obyvatelé domu dočkat i pomoci. V Jáchymově se ztratilo z jedné rodiny jenom několik měsíců staré dítě. Po několika dnech jej nalezli v seníku ve společnosti Schrackagerla. Dítě bylo zdravé, živé a rozesmáté. To Schrackagerl mu po celý čas nejen opatřoval jídlo, ale také se o něj pečlivě staral a chránil jej před nepohodlím. Před očima dospělých lidí Schrackagerl zmizel a už se nevrátil.

Další skřítek, známý z oblasti Krušných hor (tentokrát spíše z jejich saské části) označovaný jako Jüdel (Güttel, Gittel, Gütchen, Hebrärchen) má mnoho příbuzných rysů se Schrackagerlem, což zdůrazňuje i Fritz Roth, když připomíná společný motiv pro dospělé neviditelného skřítka hrajícího si s dítětem. Shody nalezneme také ve vyprávění o skřítcích

(Schrackagerl i Jüdel), kteří v noci zacuchávají dětem vlasy. Od Jüdela stejně jako od Schrackagerla se mohli hospodáři i obyvatelé statků a domů, kde přebýval dočkat různých čertovin a ztřeštěných kousků. Když jakási děvečka, sloužící ve Wiesenthalu vstoupila do stáje, uviděla tam dobytek bez hlavy, rozsekaný na kousky. Běžela v hrůze vše říci hospodyni, ale než se vrátila dal Jüdel zase všechno do pořádku. Jüdel v sobě nese rysy nejrůznějších mytických postav, mj. také vracející se duše zabitého dítěte. Fritz Roth v souvislosti s Lehmannem uvádí příběhy o hrůzostrašných zjeveních skřítků majících podobu zavražděných dětí, což ovšem nebyla záležitost výhradně krušnohorská. Těchto drsných pověstí si všiml i Heinrich Heine a ve své knize O Německu převyprávěl historku o zvědavé děvečce, která chtěla vidět svého přítele, skřítka v jeho pravé podobě, avšak skřítek nechtěl za žádnou cenu svolit :„ Nakonec však přece svolil a řekl jí ať sejde do sklepa, tam že ho uvidí. Děvečka vzala světlo, sestoupila do sklepa a tam vidí v otevřeném sudu mrtvé děťátko zalité vlastní krví.“

Schrackagerl nebo Jüdel se ukazovali zpravidla sami, ale ve vsi Strupčicích na Chomutovsku v domě č.11 se prý i za bílého dne objevovalo množství malých šedivých skřítků.

 c. Další skřítkovité postavy Krušných hor

Mimo horních démonků perkmonů a domácích hospodáříčků Schrackagerlů a Jüdelů se v oblasti Krušných hor setkáváme ještě s dalšími přízračnými postavami, které mají podobu skřítků. Například na cestě mezi Přísečnicí a Ulmbachem se pocestným zjevoval šedý mužíček v mysliveckém oblečku, který sedával na větvi stromu. Když jej poutníci míjeli, seskočil ze stromu, provázel je mlčky nějakou chvíli a potom zmizel. Podle Viktora Karella za měsíčných nocí vídali pocestní obdobného šedého mužíka také na cestě z Albrechtic.

III. Ostatní démoni Krušných hor a podhůří

 a.Vládcové Krušných hor – Rýbrcoul a Marzebilla neboli Pupilla

Rýbrcoul bývá někdy označován za zjevení vázané výhradně na oblast Krkonoš. Jako jeden z prvních se o krkonošském Rýbrcoulovi zmiňuje známý humanista, pocházející z Teplicka, Havel Žalanský. Bohuslav Balbín Rýbrcoula o něco později popisuje jako strašidlo, které sedí na vrcholu Sněžky a jednotvárně křičí. Zároveň se Balbín domnívá, že Rýbrcoul byl znám též v Krušných horách. Až když přišli horníci z našich hor do Krkonoš, označili prý stejným jménem zjevení, které se podobalo tomu krušnohorskému. Také díky Christianu Lehmannovi víme, že v 17. století byly za Rýbrcoulovo sídlo skutečně pokládány i Krušné hory.Víru v Rýbrcoula v Krušných horách potvrzuje i F. Roth a dodává, že podle Schwenckfeldta (1607) se Rýbrcoul obvykle ukazoval na horách chvilku jako horní mužíček, jindy jako mnich, pak zase jako krásný kůň ale také třeba jako žába. Zjevoval se o polednách, byl proto chápán jako „ daemon meridianus“ a projevoval svou přízeň chudým lidem, kterým rozdával ze svých pokladů. Jednu z pověstí o krušnohorském Rýbrcoulovi, právě na základě Lehmannova svědectví, zaznamenal v roce 1894 Michael Urban. Tento příběh však postavu krušnohorského Rýbrcoula jako laskavého vládce Krušných hor staví do poněkud jiného světla. Christian Lehmann totiž zapisuje vyprávění o řezníku, který se jednou (v roce 1658) ještě za měsíčního svitu vydal z Wiesenthalu do Elterleinu, tu naproti němu vystoupilo děsivé zjevení s ohnivým jazykem a očima. Zjevení mělo podobu dávného horala a přehradilo mu cestu řetězem, na kterém visely lidské lebky. Řezník se k smrti ulekl, otočil se a utíkal zpátky domů, Rýbrcoul jej pronásledoval až do světnice. Zmizel teprve, když řezníkova manželka

rozsvítila světlo. O krušnohorském Rýbrcoulovi bylo také známo, že na české straně našich hor zhasíná světla pocestným ubírajícím se nočním lesem.

Dalším duchem, který podle lidové víry vládl Krušným horám byla Marzebilla, která se dnes někdy zkomoleně označuje jako Marybyla, Marybela nebo dokonce Mařebyla. Její sídlo se nacházelo nedaleko Suniperku (Výsluní) v chomutovské části Rudohoří. Vyprávělo se o ní, že kdysi bývala dcerou hradního pána, který ji poslal do kláštera, ona se však zamilovala do nějakého rytíře a utekla s ním. Zemřela v bídě a po smrti se začala zjevovat v Krušných horách, jejichž strážným duchem se stala. Hellering o ní vypráví například toto: Jednou jel sedlák z Nové vsi do lesa pro dříví. Najednou se jeho spřežení zastavilo a nemohlo dál. Sedlák se otočil a uviděl, že na konci vozu sedí stará žena. Podle železné rukavice, kterou měla na ruce, poznal, že je to Marzebilla. Přízračná stařena se sedláka zeptala, jestli s ním může jet, ale sedlák hrubě odpověděl, že je příliš těžká a protože ani potom nechtěla sestoupit, praštil ji tak, až z vozu spadla. Pak, aniž se ohlédl, pokračoval sedlák ve své cestě. Když přišel domů, necítil se dobře, ulehl a v osmi dnech zemřel. Jeho mrtvola však zmizela. Teprve když byly po několika letech káceny v lese staré stromy, nalezli dřevorubci nějaké lidské kosti, ve kterých podle amuletu poznali zbytky surového sedláka.

 b.Lesní duchové

Jedním z nejděsivějších přízraků, s nimiž se mohl dávný návštěvník Krušných hor setkat, byla „Divoká honba“ nebo také „Zuřivé vojsko“. Dávné pohanské kořeny tohoto zjevení, které nebylo typické jen pro Krušné hory důmyslně naznačil italský historik Carlo Ginzburg. Podle Lehmanna strašila „ Divoká honba“ v Krušných horách svým děsivým „ hu-hu“ hlavně v dobách třicetileté války. V roce 1626 byl křikem lovců a strašidelným štěkotem psů zaveden do bažin i se svým koněm šlechtic Rudolf ze Schmertzingu. S tímto zjevením se setkal také jeden starý kněz, jenž velmi brzy ráno cestoval lesním úvozem a najednou zaslechl mohutný lovecký pokřik, který nemohl vydávat žádný smrtelník. Kočí, jenž kněze vezl, řekl „ Pane, to je Zuřivé vojsko, chceme projet ve jménu Božím a proto nám zjevení nemůže ublížit“. O „Divoké honbě“ pod Krušnými horami se zmiňuje také František Cajthaml-Liberté nebo Viktor Karell.

Kromě „Divoké honby“ se po Krušných horách proháněla řada dalších přízraků, Lehmann zaznamenává jako příklad skupinu bezhlavých jezdců. Byla zde však i jednotlivá strašidelná zjevení. V chomutovské části Krušných hor se podle Helleringa zjevoval ohnivec „der feurige Mann“, který na sebe bral různé podoby. Chvilku se podobal lesnímu skřítkovi, chvilku obru, jindy se ukazoval jako divoké zvíře, potom zas jako hořící předmět, nejraději se zdržoval v bažinách. Zvláštním krušnohorským zjevením byl Helleringem zmiňovaný „krásný lesní muž“ pocházející příznačně ze Schönwaldu ( Krásného lesa), který se ozýval děsivým formanským voláním, aniž by jej někdo spatřil. Svými strašidelnými projevy byli s „krásným lesním mužem“ spřízněni početní krušnohorští hejkalové, kterým se, dle Martina Stejskala, obecně říkalo Hehmann, v okolí Měděnce Hojman nebo Hansoh, v Kovářské pak Hansmichl. O posledním uvádějí Heger a Lienert, že se zjevoval na vozíku taženém přízračnými kozly a za křiku „ Hoho! Hoho!“ mizel beze stopy v lese. Také Friedrich Bernau píše o jednom krušnohorském „ Hehmannovi“. Podle něj se jednalo o zakletého ducha, který obcházel les s hraničním kamenem na zádech, hlasitě hekal a každého, koho potkal se ptal „ Kam mám ten kámen složit ?“. Z posmrtného trápení vysvobodil tohoto „ Hehmanna“ až kurážný pocestný, který mu řekl „dej ho tam, odkud si ho vzal“. Rovněž J.Endt zaznamenal pověsti související s jiným krušnohorským hejkalem, kterého označuje jako „ Hejma“. Šlo prý o ducha jakéhosi Peukerta, který se svým „ hej, hej“ ozýval na lesní silnici u Blatna (Platten) u hraničního kamene č. 7. Ten, kdo šel okolo třikrát mohl s jistotou čekat, že se mu ukáže. Tak se to stalo jistému Köhlerovi, který na „ Hejmu“ nevěřil, ale když

šel potřetí okolo hraničního kamene něco mu sáhlo na rameno, on nechal kožich do kterého byl oblečen fantómovi v rukou a utíkal co mu síly stačily, ale „ Hejma“ se hnal za ním a děsil jej svým táhlým „ Héj, héj“ tak až se mu ježily vlasy. Také nějaká Wilhelmine Lorenzová se na stejném místě potkala s „Hejmou“ . Když procházela okolo hraničního kamene č. 7, ozvalo se za ní táhlé houknutí „ héééj“ ačkoliv měla zuté boty i punčochy, dala se do běhu a setkání s „Hejmou“ odstonala. V. Karell píše, že „ Hehmann“ je typickým krušnohorským lesním duchem, popisovaným jako „ něco“ bledého a šedého. Přes den zůstává v úkrytu, až když se začne smrákat vylézá ze svého doupěte. Hehmann, který se zjevoval u Suniperku (Výsluní) strašidelně houkal „ he, he, hu, hu“ , podobně jako „hockaufové“ skákal na záda pocestným a nechal se od nich donést do nejbližší vesnice.

Mimo hejkaly obývaly podle Johanna Bachmanna Krušné hory kdysi velice hojně také stromové ženy „Holzfrauen“, které měly ve zvyku zavádět houbaře hluboko do lesa tak aby již nenašli cestu zpět. Výjimečně je naopak přiváděly na místa, kde bylo hodně hub.

Ch.Lehmann uvádí řadu strašidelných příhod s démony, sužujícími Krušné hory, přičemž je zajímavé, že tento kronikář saské části Krušných hor pokládá právě českou stranu za oblíbené místo strašidel a uvádí v této souvislosti objevení nějaké jeskyně, která se přímo hemžila hejny nejrůznějších démonů a také příklad jednoho ducha, řádícího nedaleko Mostu a zažehnávaného zdejšími kapucíny. Další z Lehmannových vyprávění, jednajících o démonech, obsahuje příhodu o člověku, který chtěl na horách nabrat vodu ze studně, avšak nalezl u ní strašlivého starého muže, jenž mu neodpověděl na pozdrav ale skočil mu rovnou po krku a začal jej škrtit a to tak, že ubožák musel osm týdnů ležet v posteli. Jednalo se o krušnohorskou obdobu šumavského škrtiče-Hockaufa. Ti se vyskytovali také v poměrně hojném počtu pod Krušnými horami a mohli mít, jak ukázal V.Karell, podobu škrtících umrlců, ale také přízračných psů skákajících na záda pocestným.

 c.Vodní démoni

Stejně strašidelně jako krušnohorské lesy působila na dávné obyvatele našich hor četná tajemná jezírka, na horských hřebenech i rybníky na jejich úpatí. Tak jako byly zdejší lesy plné podivných zvuků, vyluzovaných démony a tajemných úkazů, obývali v lidové fantazii místních lidí zlí duchové, hastrmani i zdejší vody. Označení hastrman, jímž se u nás nazývali vodní démoni ukazuje slovní spříznění s německým názvem „Wassermann“ a tedy opět prolínání českého a německého folklóru. Hastrmani-vodníci, žijící v horských jezírkách a v rybnících pod horami bývali v pohanských dobách usmiřováni zvířecími obětmi – koňmi, krávami, ovcemi, černými kozly, černými prasaty, černými kohouty, husami, kachnami, rybami někdy jen kousky chleba s máslem nebo vínem, tím se mělo předejít tomu aby vodník netopil lidi. Aby vodník nerozbořil hráz, zakopávala se do ní koňská hlava. Díky Zdeňku Váňovi víme, že podobný zvyk je doložen i v Zabrušanech u Duchcova. Vodníci se prý v Krušných horách zjevovali někdy v podobě rybáře jindy bílého koně. Před jedním krušnohorským hastrmanem varoval děti v šedesátých letech 19. století lesní Makovička ze Suniperku (Výsluní), který jej prý také na vlastní oči vídal, ale již Lehmann zaznamenal krušnohorskou pověst o chudém sběrači dříví Georgu Kastmannovi z Hory sv.Šebestiána, jenž se setkal s vodníkem. Ten k němu přijel jako krásný jezdec a ptal se jej na cestu k jezeru, potom mu řekl, že je vodník, jemuž jiný vodník unesl manželku a on ji teď hledá ve všech jezerech a rybnících. Když dorazili k jezeru, požádal vodník dřevaře aby mu podržel koně, potom mávnutím proutku nechal rozestoupit vodu v jezeře a vstoupil do něj. Po nějaké době zaslechl dřevař strašlivý řev, kůň, kterého držel se začal vzpínat a dřevaře se zmocnila úzkost a děs. Najednou se hladina jezera zbarvila rudou krví a z vody vystupoval vodník se svou unesenou ženou. Řekl dřevaři, že svého soka zardousil. Za to, že mu dřevař podržel koně jej vodník odměnil. Ch. Lehmann píše také o tom, že nedaleko jeho působiště v Scheibenbergu,

na cestě do Elterleinu byl jeden rybník, obývaný démony. Lehmann o něm zaznamenává tuto strašidelnou příhodu: v době senoseče roku 1644 se strhla taková vichřice, že vzedmula stříkající vodu v rybníka tak vysoko, jako kdyby se v něm prali dva koně. Proto se vesničané báli jet pro obilné snopy, zlí duchové však vylétli z vody a hráli si se snopy v povětří, přelétli celé pole a vzali sebou všechny špičky stromů. O jednom krušnohorském jezeru se zas vyprávělo, že když šel v dobách třicetileté války okolo jakýsi pocestný, jménem Veit Vogel slyšel prý z jeho hlubin zřetelný výskot, křik hru na housle a na píšťaly, že to vypadalo tak jakoby se pod hladinou odehrávala nějaká hostina. Podle Laubeho se na Teplicku věřilo, že v prastarém duchcovském rybníku Barbora přebývají duše nenarozených dětí. K tomuto podkrušnohorskému rybníku stejně jako k řadě dalších v naší oblasti se také vztahovala pověst o vodníkovi. Tomu se prý kdysi zželelo chudého zámečnického tovaryše bydlícího nedaleko rybníka a objednal si u něj zhotovení krásného dveřního zámku, čímž mu dopomohl k penězům i společenskému postavení. Zámek, k němuž se tato pověst vztahuje je uložen v duchcovském muzeu. Kromě vodníků a dalších nedefinovatelných démonů obývaly rybníky a jezera Krušných hor a Podkrušnohoří také vodní ženušky. O jedné takové ze zaniklého cínoveckého jezera psala Markéta Kvasňová.

 d.Démoni ve zvířecí podobě, přízrační psi

Zvířata, obývající neprostupné lesy Krušných hor, budila pozornost jak mezi horaly tak mezi lidmi z podhůří, jak to můžeme vidět v jednom ze zápisů z roku 1631 v rukopise chomutovského měśťana Fiedlera, kde se spisovatel obdivuje v Krušných horách ulovenému starému jelenu. Zvířata však nejen poutala zájem, ale také rozněcovala fantasii tehdejších obyvatel Krušných hor. Již v úvodu jsem zmínil, že podle Christiana Lehmanna se démoni mohli zjevovat právě ve zvířecí podobě jako medvědi, vlci, hadi, mloci, nestvůrní červi. O jednom z posledně jmenovaných vypráví Lehmann toto: V roce 1650 chtěl sedlák z vesnice Raschau vyměnit starý sloup za nový, když vyzvedl starý sloup a pohlédl do díry, která po něm zbyla, díval se na něj jako paže tlustý červ s kočičí hlavou a ohnivýma očima. Nedaleko Červeného hrádku se zas podle Viktora Karella zjevoval fantóm třínohého zajíce.

Nejčastěji však na sebe démoni v Krušných horách a v blízkém okolí brali podobu přízračných psů. Lehmann píše, že ve Frauensteinu roku 1571 spatřil ponocný velkého černého ďábla v podobě děsivého psa. Freiberské zjevení se zas ukazovalo jako bílý pes, který čtvrt roku noc co noc lehával před dveřmi domu zdejšího purkmistra Jägera a ohlašoval tak jeho brzkou smrt. Také Clemens Hellering uvádí, že pověsti o přízračných psech byly v Krušných horách i pod nimi velice rozšířené. Vyprávělo se například, že jakýsi sedlák jel o půlnoci s vozíkem po cestě mezi Droužkovicemi a Chomutovem. Najednou se před ním z ničeho nic objevil černý pes a skočil na vozík, sedlák mrtvolně zbledl a rozechvěl se jako osika. Vzal bič a práskl jim po zvířeti – pes se žhnoucíma očima seděl, ani se nehnul. Sedlák se v hrůze začal modlit „ Pane Bože, dej ať zjistím, co ten pes chce“. Jakmile ta slova dořekl , pes nejprve zbělel, pak zmizel a sedlák slyšel, jak mu nějaký hlas říká „Tisíceré díky, ukončils mé utrpení“. Také u Komořan se podle Helleringa vyprávělo o zjevení černého psa. Alois Schmiedl říká ve svém článku o krušnohorských pověstech, že na cestě mezi Perninkem a vesnicí Abertamy býval veliký močál, ze kterého vystupovala nejrůznější strašidla a děsila okolojdoucí poutníky. Obzvláště často se tu ukazoval bílý pes s hořícíma očima, jenž vandrovníkům zastupoval cestu a bránil jim v tom, aby šli dále. Říkalo se, že tento pes střeží poklad utopený v močálu. Jednou šel okolo bažin chvilku před půlnocí pocestný a najednou uviděl asi deset kroků od cesty dvě hořící koule. Přišel k nim a stanul před bílým psem se svítícíma očima, který měl jednu tlapu položenou na železné bedně. Pes třikrát kývl hlavou, ale muž byl tak zděšen, že si netroufl na bednu sáhnout. Odbíjela dvanáctá. Když dozněl poslední úder, zmizel pes a s ním i poklad. Další pověst s motivem přízračného psa vypráví o

ženě z Božího daru, která se v brzkých ranních hodinách vydala do Wiesenthalu. Na výšině u Božího daru, kde se kříží vejprtská a wiesenthalská cesta spatřila nákladem naložený vozík, tažený černým psem .Toto zvláštní spřežení dojelo až na návrší a tam zmizelo. Když se šla žena podívat jestli spřežení zanechalo nějaké stopy ve vysoké trávě, kterou projelo, nenašla nic.

Přízrační psi mohli mít v Krušných horách také podobu „ Hockaufů“- škrtičů. V. Karell píše o jednom takovém, který se zjevoval nedaleko Hory sv.Šebestiána. Jednou šla pozdě večer okolo kamenného kříže u kterého se strašidlo ukazovalo, nějaká žena. Najednou ucítila, že se za ní něco plíží, vlasy se jí zježily hrůzou a přidala do kroku, ale to už psí přízrak skočil, položil jí tlapy na hrdlo a začal ji škrtit . Pak se nechal od k smrti vyděšené ženy donést až ke starému mlýnu a tam zmizel. Když přišla žena domů uviděla, že na ramenou má hluboké otisky psích pracek. Brzy na to nešťastná žena ulehla a po několika dnech zemřela.

 e. Vampyrické bytosti

Pod Krušnými horami, stejně jako jinde v středoevropském prostoru se také věřilo v mory – můry. Jednalo se o místní obdobu balkánských upírů ( s tím rozdílem, že mora většinou nevysávala svým obětem krev, ale pouze na ně lehala a dusila je nebo jim výjimečně sála bradavky). Pověry související s morou popsal ve své vynikající studii Frank Wollmann a nejnověji Giuseppe Maiello. Doklady o víře v tyto démonické bytosti v Podkrušnohoří jsou velice staré. Již ve 14. století kronikář Neplach zaznamenává morouse z Kadaňska. V pozdějších dobách lze občas nalézt doklady o tom, že představitelé církve se snažili tuto hluboce zakořeněnou lidovou víru odstranit za pomoci racionálních argumentů. V barokním rukopise Rurale ivaniticum od zapomenutého českého kazatele z řádu karmelitánů P.Ivana a S. Ioanne Baptista, žijícího v 18. století, např. čteme: „ Můru Čechové myslej bejti nějakou noční obludu, která ve spaní na člověka přichází a jeho silně tíží jako by udusiti chtěla: ale ne: nýbrž taková těžkost přichází od hrubé a temné páry, která do mozku vstupuje a cesty k dejchání zamezuje, a z toho takový člověk poznati může, že má mnoho hrubé a melancholické krve, která z nezáživnosti žaludku pochází“. Přesvědčení o existenci vampýrů však dále přetrvávalo. Pod Krušnými horami se vampýři označovali jako Olp (Alp) na Teplicku, na Chomutovsku pak jako Drude. Ve dne se poznali podle silného srostlého obočí a pomalých, unavených pohybů. C. Hellering a V. Karell píší, že Drude má podobu staré, ohavné ženy, která za nocí obchází domy a lehá na spící. Ten, koho trápí Drude nemá hovořit o svém strachu z ní, to jí sice nezabrání chodit za ním, ale nemá prý potom moc dotknout se ho. Jako prostředek proti moře nebyl používán mezi německým obyvatelstvem česnek nýbrž devětsil. Češi i Němci také kreslili křídou na postele magickou muří nohu (Drudenfuss) jako ochranu proti děsivému zjevení. Na Teplicku se věřilo, že proti moře a těžkým snům pomáhá, když člověk chystající se usnout třikrát zaklepe palcem pravé nohy na postranici lůžka. Stejně tak musí Drude zmizet, když spícího zavolá někdo jeho jménem. F.Wollmann vypráví o služce, kterou tlačila Drude a která se nemohla pohnout ani křičet o pomoc, až když ji hospodyně zavolala k hnětení těsta, přízrak zmizel. V souvislosti s vampyrickým Olpem G. Laube uvádí také jedno rýmované zaříkávání z Teplicka.O těchto zaříkáváních, která byla známa i v jiných oblastech Podkrušnohoří, píše Wollmann, že mají stejný základ, ve kterém je vampyrické moře ukládána řada prací – má vystoupit na všechny vrchy, probrodit se všemi vodami, otrhat všechny stromy, spočítat všechny klasy nebo hvězdy na nočním nebi. Až vše dokončí zakokrhá kohout a přijde den ve kterém ztratí Drude moc nad svou obětí.

IV.Závěr

Výběr démonických postav Krušných hor, uvedených v tomto sešitku je náhodný. Jedna věc však všechny výše zmíněné, záhadné bytosti spojuje, je to pochmurnost a drsnost příběhů, v nichž vystupují. Nemáme před sebou v žádném případě literárně uhlazená, mravoličná vyprávění o laskavých horských vílách a komických vodníčcích v zelených fráčcích, ale výsek melancholické duše Rudohoří, plody imaginace lidí, kteří obývali hory a jejichž život byl o poznání drsnější než život těch, kteří si jako místo pro svou existenci zvolili údolí.

Příčinu potemnělé nálady lidových vyprávění o krušnohorských skřítcích a démonech můžeme spatřovat v působení nemilosrdné horské přírody. Barokní farní kroniky z Cínovce nebo Moldavy nenechají nikoho na pochybách o krutosti zdejších mrazů, při nichž prý umrzali jezdci i s koňmi. Ne bez důvodu Lehmann píše o tom, že démoni mohli mít podobu vlků. Smečka vlků nebo zdivočelých psů představovala pro opuštěného poutníka hlubokými krušnohorskými lesy smrtelné nebezpečí. Stejně tak se mohlo člověku, který se vydal do Krušných hor stát osudným zbloudění, jež ho zavedlo do horských močálů.V takovém prostředí, kde si člověk přestává být jist sám sebou, se rozechvívají v jeho duši struny, které nikdy před tím neslyšel. A tak platí pro dávné obyvatele Krušných hor to, co kdysi napsal anglický etnolog Edward Burnet Tylor o lidech, kteří „ nalézají v konání duchů kolem sebe důvod pro každé klopýtnutí o kámen, pro každý podivný zvuk neb počitek, pro každé zablouzení v lesích“.

Druhým důvodem pro rozšklebený a děsivý výraz místních nadpřirozených postav je působení křesťanství. Pohanský původ některých krušnohorských démonů ( např. Rýbrcoula nebo Divoké honby) je mimo veškerou pochybnost. Vztah křesťanství k mytickým bytostem, které v pohanských dobách zalidňovaly každý kousek lesa, velice výstižně vyjádřil ruský filosof Nikolaj Berďajev „Křesťanství neprodyšně uzavírá přírodní život a vůbec k němu člověka nepřipouští …Aby lidský duch mohl přestat otročit přírodě, musí se mu uzavřít cesta k vnitřnímu životu přírodních duchů“. Nejjednodušší způsob jak zahradit tuto tisíciletou cestu, bylo udělat z pohanských bohů a duchů děsivé a nebezpečné bytosti, služebníky ďábla. Pro cisterciáckého mnicha Vogta stejně jako pro lutheránského pastora Lehmanna pak nejsou všechna strašidelná zjevení Krušných hor, o nichž si vyprávěl prostý lid, nic jiného než karneval ďábelských masek.

Prameny a literatura:

Knihovna Národního Muzea, Praha, sbírka rukopisů,VI D10, Mauritius Vogt O.Cist., Bohemia et Moravia subterranea

Knihovna řádu křížovníků s červenou hvězdou, Praha, sbírka rukopisů, LVII B 14, Ivanus a S. Ioanne Baptista, Rurale ivaniticum

Muzeum města Duchcova, sbírka rukopisů, R4, A.A. Fiedtler, Kuertze Beschreibung der Vornembsten Geschichten….

SOkA Teplice, FÚ Moldava, rukopis č.1, Liber memorabilium….

SOkA Teplice, FÚ Cínovec, rukopis č.1, Athenaeum sive Universitas Boemo-Zünnwaldensis

J. Bachmann, Der Volksaberglaube im nordgauischen Sprachgebiete Böhmens bei dem Ackerbau, Prag 1910

B. Balbín, Krásy a bohatství české země, Praha 1986

N. Berďajev, Smysl dějin, Praha 1995

F. Bernau, Sagen aus dem Erzgebirge, Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, XIII. Jg.,1875, str. 386

C. Ginzburg, Noční příběh ( Sabat čarodějnic), Praha 2003

J. Endt, Sagen und Schwänke aus dem Erzgebirge, Reichenberg 1925

E. Heger, J.Lienert, Sagen aus Schmiedeberg, Erzgebirgzeitung 1931, str.152-153

Heimatkunde des politischen Bezirkes Komotau , Komotau 1898

H. Heine, O Německu, Praha 1951

V. Karell, Marzebilla – der Waldgeist des Erzgebirges, Erzgebirgzeitung 1931, str.145-147

V. Karell, Sagen des Bezirkes Komotau, Komotau 1930

Kleroth, Über die Vampyrsage in Böhmen und in Allgemeinen, Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, X.Jg.,1872, str. 75-79

M. Kvasňová, Ohlédnutí za tajemnými pověstmi i skutečnostmi teplického regionu, Zprávy a studie Regionálního muzea v Teplicích , 2004-25, str. 194-200

G. Laube, Volkstümliche Überlieferungen aus Teplitz und Umgebung , Prag 1902

Ch. Lehmann, Historischer Schauplatz des Obererzgebirges (Hg. Von B.Bönhoff), Leipzig und Hartenstein 1926

G. Maiello, Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, Praha 2004

A. Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004

F. Roth, Der Aberglaube im Erzgebirge, nach den Schriften Christian Lehmanns, Schwarzenberg 1932

J. V. Scheybal, J.Scheybalová, Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách, Ústí nad Labem 1985

A. Schmiedl, Sagen aus dem Obererzgebirge, Erzgebirgzeitung 1902, str.237-238

M. Svatoš, P.Mauritius Vogt O.Cist. a jeho proměny Marnosti, Listy filologické 1997 / 3-4 , str. 300-331

E. B. Tylor , Antropologie – Úvod do studia člověka a civilizace, Praha 1897

M. Urban, Ein Beitrag zur Mythe im Erzgebirge, Erzgebirgzeitung 1894, str.73-80

Z. Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990

F. Wollmann, Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské, Národopisný věstník českoslovanský, roč.XIV, č.2, Praha 1921, str1-64